Wien 2013, první dny

Na poslední chvíli mi můj vysněný plán A vyšel. Týden a půl mi volala slečna, u které jsem byla na pohovoru, že má ještě jedno místo volné a že je tedy moje. Malá změna byla, že nebudu pracovat u Floridsdorfu, ale v Donau Zentrum, lokalitou možná lepší místo, ale časově horší. V Rakousku se stále drží zvyk, že mají v neděli zavřeno a ve všední dny do max. 20. hodin, u Mekáče je výjimka, tam je o 20:30. Nicméně, díky tomu tam "zabiju" prakticky celý den, zbývá mi jen malé volno před nástupem (moje obvyklá nástupní doba je 10:30-11:30) Nevím, zda díky tomu stihnu někdy stihnu jazykový kurz, na který jsem chtěla chodit zase do Actilinguy.

Ubytování bylo na poslední chvíli trochu těžší shánět, sice mi všichni říkali, že určitě studentské koleje budou prázdné, či poloprázdné, leč, když jsem volala do Hausu Niederoesterreich, kde jsem bydlela loni a předloni, tak už bylo vše obsazené. Ubytování jsem nakonec sehnala v Kagranu, kilometr pěšky od mé práce. Krásná novostavba, útulný pokoj, jediné co mi tu vadí, je paní domácí, která si myslí, že je ředitelkou celé planety. Odbývá své hosty. Chtěla jsem přijet již v neděli, jenže mi řekla, že to nejde. Zcela náhodou jsem pak jela s jedním borcem ve výtahu, který se mě ptal, zdali nemám rakouskou kartu. Řekla jsem, že jsem dneska přijela. On mi na to odpověděl, že tu je od neděle... Trochu mi zkomplikovala život, díky bouračce na dálnici a ucpané Vídni jsem přišla první den do práce pozdě, což z celého srdce nesnáším, ale naštěstí to vzali úplně v pohodě.

Teď bych vám chtěla povědět, jak vypadal můj první den v mé práci. Pracuji v Mekáči, kde pracuje asi 95% cizinců. Snad jen moji dva šéfové jsou Rakušáci. Na úvod jsem obdržela oblečení, mám trochu jiné než ostatní, spíše pro Mc Café, protože nemají moji sloní velikosti. :D Poté jsem šla již hned ke kase, vysvětlili mi pár základních věcí, přidělili mi ostříleného mazáka a šla jsem na věc. Nejhorší problém byl pro mě nejprve najít všechny ty burgery a omáčky. Po 4 hodinách jsem nevěděla ani jak se jmenuji, po 6. jsem si na ten ruch zvykla a již pracovala sama s malou dopomocí. 3. den mi to docela už šlo, spletla jsem snad jedinou objednávku. Ono je docela těžké správně tu objednávku vyťukat, když obsluhuji nerozhodné zákazníky. Na poslední chvíli řeknou, že chtějí Ice Tea místo Coly nebo jiný hambáč. Taky jsem netušila, co někteří lidé dokáží sníst. 2 meny, k tomu 2 cheese, hamburgry, zmrzlinu, shake a já nevím, co ještě. Málem mě včera trefilo, když mi paní řekla, že chce 14 Happy Mealů, a k tomu ještě něco dál. :D Nebo když Arab u placení vytáhl 200 euro. Naštěstí proti tomu jsem chráněná a bankovku kontrolovala šéfová. Moc se mi líbí, že táhneme za jeden provaz, když mám problém, můžu se na kohokoliv obrátit. Pro představu, denně musím obsloužit 400-500 zákazníků, což není úplně málo.

A jak to vypadá s tréninkem? Poslední týdny jsem na tom docela bledě. Byla jsem na cyklistickém kurzu, kde panovali extrémní vedra, před 35°C, takže jsem trénovat nemohla. Po návratu se mi podařilo, když jsem zrovna byla s Morinkou (naše morčátko) na zahradě, šlápnout na včelu, noha mi natekla a já na ni nemohla týden došlápnout. Nyní jsem ve Vídni měla první dny docela běhání po úřadech a bankách. Musela jsem odevzdat Meldezettel, zápisový list, který je k pobytu povinný. Dále jsem si byla vyřídit svůj první účet u rakouské banky, abych se pak nezbláznila z poplatků. Ve středu jsem byla konečně trochu běhat, 30min jsem strávila spíše se seznamováním s okolí. Problém hlavních měst je, že jsou všude semafory, což mě docela štve, ale musím se s tím nějak smířit. Dneska mám konečně volný den, který strávím na svém milovaném venkovním bazénu.

Mějte se krásně a užívejte si prázdnin!