neděle 20. května 2012

Sprintriatlon Linz

Repre čepička u takového závodu musí být. :)
Na svůj 1. letošní závod jsme se vydali až do Linze. Chtěla jsem si vyzkoušet jízdu v háku a vyzkoušet si zahraniční závod, na domácí scéně se závodí špatně. Bohužel jsem tak přišla o "domácí" Blažovice. Cesta byla strašně únavná, bez dálniční rakouské známky se jede po okreskách špatně. Navíc, když je navigace místo normálních cest ukazuje polňačky. :D Po 5 hodinové cestě jsem šla vyzkoušet, jak se plave v neoprenu - jestli jsem to náhodou nezapomněla. Voda byla čistá, příjemných 17°C. Poté jsem se šla vyklusat bosky po měkké travičce.

Ráno jsme vyrazili z hotelu již o čtvrt na osm, táta měl obavy, abychom rozumně zaparkovali.  Začíná přesdstartovní rovinka - věci do depa, rozběhání, soukání do neoprénu, rozplavání. Chvíli před startem se dozvídám, že jízda v háku je zakázána ...

400 lidí na startu, pěkná mela ve vodě!
Těsně před depem.
Řadím se na start, řadím se do 3. řady. Odstrartuje se a já schytávám ránu zprava. Vzápětí zleva. A další a další ... Je toto vůbec plavání? Spíše než plavání mi to připomíná box. Jenže na sprintu jsou vteřiny hodně důležitý, tak se nesmím divit. Těším se do depa. Při výlezu z depa mám menší kolizi, zavadím o velký schodek a padám zpátky do vody. Pokus číslo 2 už se mi povede a tak následuje dlouhý výběh. Sundat neopren, odhodit brejličky a čepičku, vzít si číslo, nasadit brýle a přilbu a už peláším na cyklistickou trať. Dneska mám poprvé tu možnost vyzkoušet naskočení na kolo bosky a nasadit si tretry za jízdy. Premiéra se mi ovšem moc nepovede, gumičky praskají moc brzy, tretry se mi protáčí, ale po chvilce nakonec vítězím. Jede se po dlouhé rovině, šlape to skoro samo. Jenže při mé výkonnosti už obrovskou roli hraje to, jaké mám kolo. Všichni mají speciály s hrazdama a zapletenýma kolama nebo dokonce s disky, tak nevím, jestli jsem pomalejší kvůli mému "obyčejnému" kolu nebo "obyčejným" nohám. Do toho vjedeme do kopce, kde nemám téměř žádnou sílu. Při sjezdech ztráta ještě více narůstá. Začínáme se pomalu otáčet a vracet zpět. To, že je závod bezhákový moc závodníků v potaz moc nebere. Předjíždí mě menší skupinka žen. Kašlu na pravidla, když ostatní můžou, můžu i já a řadím se do skupinky. Jedeme průměrem 35km/hod. Poté cca jednom kilometru jedna ze závodnic se snaží skupinku roztrhat. Daří se jí to docela úspěšně a skupinka se rozpadá. Do depa už vjíždíme jednotlivě. Depo mám na moje poměry rychlé, dokonce jedno z nejrychlejších. Jsem mile překvapena, jak mi jde přechod kolo-běh -už mě to tolik nebolí, jak dřív. Do cíle se mi podaří předběhnout jen jednu ženu. I tak můžu být s prvním závodem sezóny relativně  spokojená.

V cílové rovince.

Pár poznámek na závěr.
1) I přes menší kolizi v plavání-boxu jsem vylezla v 1/4 startovního pole. I přes méně plaveckých tréninků se mi podařilo plaveckou úroveň udržet, ba naopak možná i vylepšit.
Kolo jsem měla hodně hodně slušný, u této disciplíny jsem také zaznamenala obrovské zlepšení. I když jsem o tolik míst propadla dozadu, můžu být s cyklistickou částí naprosto spokojená. Možná je však na čase poohlédnout se po nějakých zapletených kolech, abych využívala výhody, jako ostatní. I v běžecké části jsem zaznamenala pokrok, ale zdaleka ne takový. I když jsem se přes zimu této disciplíně věnovala nejvíce, pokrok tam není takový, jaký bych si představovala. Doufám, že větší zlepšení ještě letos přijde.

2) Bylo až neuvěřitelné, kolik lidí se sešlo na takovém závodě. I přesto, že dnes (neděle) se konal slavnější závod v St. Poeltenu přijelo 800 lidí (400 na sprint a 400 1/2IM) Byla vidět naprosto odlišná triatlonová základna, u nás se vybírají reprezentanti z max. 10-15 sportovců dané kategorie, v Rakousku je tato základna daleko větší a daleko více tu závodí hobbíků-veteránů.  Možná je to dáno tím, že Rakousko je daleko bohatší země a má daleko širší základnu ...

3) Bohužel jsem zjistila, že přes loňské dva týdny studia němčiny v Rakousku dnes už německy moc nerozumím. V Rakousku jsem jim naprosto nerozuměla a u nás ve škole nemám totiž možnost svoje znalosti využít a tak se postupně vytrácejí.  Ztratila jsem naprosto myšlení rovnou v němčině, které se mi ve Vídni po dvou týdnech začalo pomalu tvořit ... Možná je na čase podívat se nějaké alternativně, protože umět například chápat, co všechno jak myslel kdejaký divný básník je pěkné, ale do budoucnosti mi to nic nepřinese. V angličtině je to to stejný ... Avšak v naší době jsou jazyky potřeba ...

pondělí 14. května 2012

Mamut tour 2012

Týden před mým prvním triatlonovým závodem v Linzi jsem chtěla zjistit, jak na tom doopravdy jsem. Přihlásila jsem se na trasu C - 75km(nejkratší trasa), která byla jako jediná vypsaná pro juniorky. Raději bych jela delší trať, ale ta by mě mohla moc unavit a utlumit moji "formu." Taktika bude pořád stejná. Na rovinách pojedu se budu učit jízdu v háku, kterou ještě tolik neovládám a do kopce pojedu pěkně za své, aktivně se budu snažit jezdit kopce ze sedla. Na menších zvlněních se pokusím dál rozvíjet svou sílu v nohách a budu se snažit to utáhnout na velkou placku. 
Z Brna vyrážíme s tátou již před šestou, na místo dorážíme za hodinu. Jdeme se zaprezentovat a já bych nejradši šla znovu spát. Na ranní vstávání moc zvyklá nejsem. Místo abych chodila na ranní plavecké tréninky, chodím raději do školy na češtinu a na ostatní "důležité" předměty. Pokouším se únavu rozbít, jdu se rozjezdit a hážu do sebe Pre sport od Enervitu.

Před ostrým startem
Na start chci jít logicky úplně dozadu, mezi poslední. Jenže táta mě strká doprostřed balíku. Prý být na konci balíku je start v tak početném startovním poli daleko horší a start je pro všechny trasy společný. Později se trasa rozděluje, ti co se přihlásili na delší trať dokonce můžou svoje rozhodnutí v průběhu trati přehodnotit a zkrátit to na kratší. Mám pocit, že se startu nedočkám. Při slavnostním zahájení mají mažoretky vystoupení, které zezadu vůbec není vidět. Vidíme pouze jejich létající hůlky. Konečně jsem se dočkala, přichází start. Než se startovní pole rozjede, chvíli to trvá. Nejede se vůbec rychle. Po kilometru dokonce znovu zastavujeme. Kdybych si četla propozice, věděla bych, že ostrý start bude až tady, protože se opravuje v Přerově most. Když se znovu rozjíždíme, zařazuji se za tátu. Rozjíždí to za 35km/hod a výš. Není to moc, vydržím tak tvrdé nastolené tempo? Přesto se snažím aktivně závodit, když vidím skupinku, která mě předjíždí, zapojuji se do ní a snažím se kus vydržet. Po deseti kilometrech přichází pro mě úleva. Mírné zvlnění na trati, prudký kopec. Konečně si odpočinu. Jenže po kopci přichází klesání a po něm co? No zase kopec. To pokračuje zhruba do 33. km, do občerstvovačky. Tam se konečně pořádně napiji (z bidonu se mi tak dobře nepije) a sním banán. Po malé svačince pokračujeme dál. Užívám si jízdu. Do doby než začne pršet, na 48.km ve sjezdu. Po sjezdu chci zastavit a dát si návleky na tretry. Jenže jsem velice šikovná, nepoznala jsem obrovskou díru v zemi, buch a voda je v tretrách. Teď už nemá cenu si návleky dávat, pokračujeme bez zastávky. Při jízdě v dešti, zjišťuji, že je to docela i moje výhoda. O moc nezpomaluji, ve sjezdech mi to moc nebrzdí, takže jedu rychleji a na rovině si pořád držím svůj průměr. Dojíždím dokonce pár odpadlíků. Největší slejvák nás zastihuje v lese, 1.5km před cílem. Závod ukončuji svým tradičním způsobem, spurtem. Musím vydat své poslední síly. Konečně se můžu schovat do tepla. S řízkem v břiše zjišťuji, že jsem dokonce vyhrála! Vydařený závod. :)

Kdybych věděla, že mě fotí, tak bych se usmála. Příště. :)
Zhodnocení závodu
Příjemná trať, skvělé tréninkové podmínky (déšť, zima - takové typické triatlonové počasí :)) Dokonce vítězství, co víc si přát? Příští rok bych chtěla dát rozhodně minimálně střední trať. Dokonce začínám uvažovat o 1/2 ironmanu. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být takový blázen. :) Jenže jsem zjistila, že kolo na triatlonu moc těžké nebývá, běžecký půlmarathon jsem taky zvládla a o plavání se ani nebavím. Pokud budu přes zimu zdravá, neměl by být 1/2 ironman žádný problém. Stačí jen vybrat nějaké pěkné místo a příští rok hurá do toho. :) 

pátek 4. května 2012

Těžký týden

Tento týden jsem měla docela náročný program. Na státní svátek jsme se vydali do Boskovic na desítku, ve středu ráno jsem si přidala trénink ve vodě, odpoledne jsem odtrénovala kolo na Velodromu, které bylo náročné jako vždy a ve čtvrtek jsem si odbyla svoji závodnickou premiéru na kole.

Běh za sedmizubým hřebenem - Boskovice
Loni jsem již jeden závod od Sportuj s námi absolvovala. Tenkrát jsem běžela "jen" hobby běh v rámci půlmarathonu Moravským krasem v Blansku. Bylo strašný vedro, což mi dělá strašný problémy. Závod jsem celý protrpěla. Dostala jsem nádherný modrý tričko Newline, tak jsem se rozhodla, že letos začnu se sbírkou triček dřív. :) Bohužel zase si objednali nádherné tropické vedro přes 30°C. :( Zase budu trpět! Naštěstí budu mít při sobě občerstvovače - táta šel v sobotu 106 km pochod, bolí ho nožičky, takže poběží se mnou.  2 dny před závodem se snažím hodně pít, abych k podobnému kolapsu, který se mi přihodil loni v Praze a v Blansku, nestal.
Začátek pekla
Letos přijíždíme hodně brzo na start, abychom rozumně zaparkovali. Překvapivě tu je hodně volných míst. Na prezentaci nás pořádně zklamou, letos rozdávají jen obyčejný bavlněný trička. Na to, že ten závod byl na české poměry poměrně drahý a má hodně sponzorů, bych takový podraz od pořadatelů nečekala. Nu což, příští rok se v Boskovicích neukážeme. Do startu se snažím zůstat ve stínu a vypiji ledový čaj.
První kolo závodu se mi běží dobře. Běží se kolečko v centru města. Snažím se běžet volně, nepřepálit to. Běží se mi docela dobře. Kousíček před sebou vidím Danu Ellingerovou. Držím si odstup, chci ji předběhnout později ... Vybíháme z města, do westernového městečka. Asi na 3 km to zase na mě přijde. Začíná se mi pořádně motat hlava. Jsem nucena přejít do chůze. Místy se pokouším znovu o běh, ale nejde to. Vůbec si nejsem krokem jistá. Přijde mi, že se motám. Táta mi průběžně dává ioňťák. Nezabírá. U občerstvovačky se snažím polít vodou, co nejvíce to jde, abych se trochu zchladila. Trochu to zabírá a já znovu běžím. Tento efekt vydrží až do konce lesa. Poté vybíhám znovu na sluníčko a hlava odmítá poslouchat. Jsem nucena zase jít. Na další občerstvovačce se snažím zase co nejvíc polít a vypít. U 8. km se trochu zatáhne a ochlazuje se. Hurá! Tělu trvá asi půl kilometru než se dá do kupy. Poté už docela bez problémů běžím. Před cílem se snažím přidat. Chci přespurtovat tátu. Ještě jsem na to ale malá a souboj o krok prohraji. V cíli vidím kolabujícího člověka. Dnes jsem k tomuto stavu neměla daleko... S dnešním výkonem rozhodně spokojená nejsem. Počasí mě pořádně vyškolilo. Doufám, že při dalším souboji budu mnohem úspěšnější a dokážu příště uběhnout trať bez potíží.

XCR Cup 
Docela jsem se bála mé cyklistické premiéry. Na startu budou jistě samí profíci, kteří mají najeto na kole tak 100x víc jak já. Mezi něma se budu motat i JÁ. Navíc ve středu na tréninku mi to nejezdilo. Zároveň jsem se i těšila. Mohla jsem sledovat tu spoustu profíků a něco se od nich přiučit. Cílem toho závodu pro mě bylo - zjistit svoje možnosti na kole a potrénovat jízdu v háku za tátou. Na Masarykově okruhu jsem nikdy nebyla, takže jsem ani pořádně nevěděla, co mě čeká.
Dojeli jsme na místo, šli jsme se zaprezentovat a u toho jsme sledovali přehlídku kol! Jůů to je nádherný Specialized a co teprve tady toto kolo! Nejvíc se mi líbil bílo-zelený Cannondale v barvách EKOLu. S děšením jsem při tom pozorovala oblohu. Hlásili déšť. A tam ten mrak nad námi se mi nelíbil. Do startu pár kapek spadlo, ale naštěstí nic vážného to nebylo. Chtěla jsem si jedno kolo po Autodromu projet, abych věděla do čeho jdu. Bohužel jezdci na motorkách měli trénink a mezi ně jsem pochopitelně nemohla. ;)
Kolik kol se vůbec na okruhu pojede? 12. To budou muset ujet všichni 12kol? Vždyť tu budeme do půlnoci, tolik km jsem nikdy nejela. Naštěstí, pronájem mají zaplacený jen na 2 hodiny, takže to pojede jen první. Chudák. :)
První rozkaz od táty zněl - od startu se pokus udržet po sjezd s pelotonem. Řadím se na startu mezi poslední, abych ostatním nezavazela. Po startu se snažím totálního spurtu, snažím se pelotonu udržela. I když spurtuji 45km/hod, navíc nemám a peloton mi ujíždí. Tuhnu, musím zpomalit. Řadím se za tátu do háku. Někteří se k nám přidávají. Při sjezdu mi všichni ujíždějí. Neumím jezdit z kopce rychle. :) Bojím se jezdit na normálních silnicích rychle, kdyby se tam objevila nějaká díra, či nerovnost, namlela bych si "hubu." Navíc okruh moc neznám, může přijít nějaká ostrá zatáčka, kterou bych nemusela zvládnout a vyletěla bych z tratě. To si nemůžu dovolit. Po sjezdu následuje kopec. Překvapivě se mi šlape dobře. Dokonce začnu cyklisty přede mnou dojíždět. Jednoho dokonce předjíždím. Parádní úspěch! Na to jak ty kopce neumím, bych nic takového od sebe nečekala. Za kopcem mě čeká táta, připojuji se do háku a jedem 2. kolo. Užívám si jízdu. Na Masarykův okruh se normální smrtelník normálně nedostane. Na kopci mě předjíždí 1. balík! Ví vůbec, že jedou do kopce ?! :D Neuvěřitelně rychle jedou. Jen se kolem mě mihnou. 2 kolo jedu rychleji než první. Ve 3 kole jedu ještě o malinko rychleji. Ve 4. kole mě předjíždí cyklista. Nejede o moc rychleji než my. Zkouším se za něj zařadit. Jedeme průměrem cca 36 km/hod. Najednou mi ukazuje, abych ho vystřídala. Jdu přes něj. Táta na mě křičí, ať neblbnu, jde přede mě. Dělám vrátného. Ve sjezdu mi ujíždí. :))  Díky té rychlé rovince je toto kolo moje nejrychlejší. V 5. kole mi neskutečně dochází, zpomaluji. Beru si gel. Nejsem zvyklá tak dlouho jezdit. Na Velodromu jezdíme rychle jen chvilku rychle, po rychlém úseku se jezdíme na pár minut vyjezdit. 5. kolo jedu poprvé přes 13 minut. 6. kolo si užívám, už totiž jen jedno a pak do cíle. :) Jenže v 7. kole mi táťka oznamuje, že udělal chybu, že nás ještě nestihnou dojet. Budu muset jet i 8. kolo. Nedovedu si to představit, jedu úplně na šrot. Dostávám se přes hrozivých 14 minut. Poslední kolo si vychutnávám. Jen do toho kopce už nemůžu. Předjíždí mě po 4. hlavní peloton. Konečně už budou mít 12. kolo. :) Spurtují, rozdávají si to o vítězství. Dojíždí mě i jeden hobby běžec a dělá mi výtah. Tlačí mě. :) Asi vypadám na tom kole už tragicky. Po kopci následuje rovinka. Jedu po boku táty do cíle. Máme to za sebou!
Doma při pohledu na výsledky dojde k překvapení, nebyla jsem zdaleka poslední! Dokonce 4. místo v ženách, první 3 byly profesionálky, na muže ztratily pouze kolo. Naprostá spokojenost. :)

Zhodnocení závodů
Boskovice jsem si hodně protrpěla. Zároveň to byl skvělý trénink na léto. Co kdyby bylo na triatlon teplo! To já z loňského roku neznám. Na každý závod byla zima, okolo 15°C a pršelo. XCR Cup jsem si nesmírně užila. Vřele doporučuji. Nečekala jsem, že dokáži ujet 8 kol, čekala jsem, že jich najedu méně. Snad se mi podaří přijít na tento znovu, příští závod se jede proti směru okruhu. Bohužel je v nevhodném termínu. Snad 3., či 4. kolo XCR Cupu mi vyjde! :)