Cyklistický kurz, dálkové plavání a plán letošních prázdnin. :)

Ve třetím ročníku máme povinný sportovní kurz. Máme docela pestrou a širokou nabídku. Na výběr je z Chorvatska, ostrov Rab, vodáckého kurzu, cyklisticko - inlinového kurzu, turistického kurzu ve Vysokých Tatrách nebo můžeme zůstat v Brně a docházet dopoledne někam cvičit. Vybrala jsem si kola. Letos se jelo do Třeboňska. I když jsem měla o dost více najeto než ostatní, kurz jsem si náramně užila. Na rovinaté trati jsme neustále zkoušeli nástupy, či jsme jeli jen tak na pohodu. :) Ve čtvrtek jsme absolvovali královskou etapu, 75 km. Součástí byla i sázka s nejlepším cyklistou, kdo vyjede rychleji kopec před Novými Hrady. Bohužel jsem prohrála a musela jsem zaplatit jednoho Birella :) Celkově jsme najeli 230km. Trochu se mi zasteklo, že nemám taky horské kolo, ale treka. Občas jsem se na trekáči v terénu pořádně nadřela. Cesta zpět vlaky ČD byla docela dramatická. Na zpáteční cestě jsme nedostali vagón na kola, i když jsme ho měli objednaný a rychlík si spálil brzdy, takže jsme museli počkat, než mu vychladnou. :D

V sobotu, den po příjezdu do Brna z kol, jsem se zúčastnila po roce dálkoplaveckého závodu na Brněnské přehradě. Zvolila jsem pětikilometrovou trať, jelikož nemám naplaváno a týden jsem kvůli kolům ve vodě nebyla. Docela jsem se protrápila, ale jako trénink splnil závod účel. Potkala jsem zase spoustu známých, skvělá společenská akce.

Nyní se ve čtvrtek přesunu s taťkou do Klagenfurtu, kde mu trochu pomůžu s přípravou závodu. V neděli odpoledne mě pak čeká přesun do Vídně, kde zůstanu dva měsíce. :) Pokud budete mít cestu do Vídně, najdete mě v Donauzentru ;)

Schonbrunner Bad. Doufám, že bude pěkné počasí. (v době volna :D)

Prázdniny 2013 - vyjde plán A nebo se musím smířit s plánem B

Slíbila jsem, že vám časem nastíním, jak plánuju letošní sezónu. Někteří se divíte, proč tak často  cestuji. Rozhodla jsem se, že nadešel správný čas a teď vám nĕco o tom napíšu. Již loni v srpnu jsem dostala skvělý nápad. Půjdu na celé prázdniny na brigádu do zahraničí! Můj cíl byly německy mluvící země. První informace jsem sháněla již loni u tety. Když jsem zjistila, že ve Švýcarsku stále potřebuji povolení, vyškrtla jsem ho ze svého seznamu. V září jsem se bavila na facebooku s mojí kamarádkou z Lotyšska, která ve Vídni studuje medicínu. Svěřila jsem se ji se svým snem. O to víc mě překvapila odpověď - pracovala jsem o prázdninách jako číšnice u svých známých. Napiš mě v květnu a já ti to zařídím, mám sehnat na prázdniny výpomoc. Sen, pohádka! Každým dnem jsem se do Vídně víc a víc tĕšila. Byla jsem hodně nedočkavá, proto jsem napsala hned na začátku dubna. Bohužel, hospodu zavřeli. Dobrá tedy, pokusím se najít práci na vlastní pěst. Jekatĕrina byla tak hodná, že mi poradila, jak napsat motivační dopis a předala pár kontaktů. Servírka se mi jevil jako dobrý nápad, určitě moje jazykové znalosti půjdou nahoru, nejen německ. :) Ihned jsem začala s hledáním. Vím, že v Rakousku obsluhuje hodně cizinců v Mekáči. Zaměřila jsem se především na tyto podniky... A začaly přicházet první odpovědi .... Děkujeme Vám za vaší žádost, přišlo nám hodně žádostí a bohužel jsme si vybrali někoho jiného. Mrzelo mě to, ale bojovala jsem dál. Rozšířila jsem svoje místa zájmu i do Německa. Přišla první kladná odpověď - "Ahoj, kdy se chystáš do Frankfurtu, rád bych tĕ pozval na pohovor..." Odepsala jsem téměř hned. Bohužel o 2 dny později mi přišel další mail, že už si někoho vybral .. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila, zvýšila svoje nasazení a napsala ještě víc žádostí. V úterý mi zvonil telefon. S rakouskou předvolbou. Srdce mi málem z těla vyskočilo. "Kristýna Diatková? Dobrý den, je vaše žádost o místo aktuální? Chtěla bych vás pozvat do Vídně!" Domluvily jsme se na pondělí na 11. O tom, jak těžce jsem sháněla lístek, se můžete dočíst zde. ;) Málem jsem z té nervozity zešílela. Nějaký půlironman mi přišel oproti tomuto úplná brnkačka...
Když jsem dorazila do Mekáče, přivítala mě jedna moc milá slečna. Nabídla mi něco k pití a šly jsme na věc. :D Ptala se mě na základní věci - kdy bych chtěla pracovat, jestli by mi nevadilo, kdybych pracovala spíše v Donauzentru, že tam taky někoho hledají atd. Rozebírala se mnou plat, uniformu a přišlo mi, že je docela nadšená, když mi nevadí, kde a kdy budu pracovat ... Rozloučily jsme se s tím, že mi zavolá. Stal se ze mě nejšťastnější člověk pod sluncem! :) Sen se stal skutečností. To jsem však netušila, že mě čeká další rána pod pás. Ve čtvrtek mi napsala, že si to rozmyslela a že mě tedy nebere. Že šoku se sbírám ještě teď. :( Napsala jsem dalších 10 žádostí a jedno odpoledne vyjela vyjednávat na vlastní pěst. "To musíte napsat online žádost," většinou mi odpovídali. A proč, když napíšu, tak mi pošlete mail, přitom 80% míst na webu zůstane dál? Ptala jsem se sebe. Dostala jsem i jeden kontakt, kde mi žena odpověděla Leider a já telefon smutně položila.
Nyní jsem se dostala do poslední, závěrečné etapy. V pátek jsem poslala posledních 8 žádostí a v pondělí odjela na školní cyklokurz do Jižních Čech. Po dnešku, kdy mi přišlo 5 mailů se slovy Leider, přestávám i já pomalu doufat a asi je načase přemýšlet o plánu B, o kterém nechci ani slyšet...
P.S. Chtěla bych poděkovat všem, kteří mě pomáhali a drželi po celou dobu akce palce. Děkuji!

Czechman 2013 - 2 defekty znamenaly mé DNF nebo spíše DSQ?

„Pojď se mnou na půlironmana! (1,9km plavání – 90km kolo – 21,1 km běh)“ navrhl taťka.

„Nemůžu, na to nemám,“ zněla moje odpověď.

Když jsem se po několikátí měsících konečně rozhoupala, že půjdu, byl největší problém vybrat, na který půjdu.

„Vyber si buď z Vídně, Linze nebo Czechmana (v Mělicích)“

A pro mě nastalo těžké dilema. Vídeň beru jako své druhé město, v Linzi se mi moc líbilo a Mělice jsou domácí závod, navíc MČR. Zvolila jsem nakonec Czechmana, protože měl nejlepší termín.

Bohužel, od března mě téměř 2 měsíce trápilo zranění kotníku. Nemohla jsem moc běhat. Byla jsem skeptická, myslela jsem si, že to je pro můj první start konec. V květnu jsem mohla konečně začít naplno trénovat a já mohla znovu začít snít, že svoji první půlku dokončím. Na začátku dubna jsem dokonce absolvovala první soustředění teple, kde i přes nepřízeň počasí jsem se snažila odtrénovat nejvíc, co to šlo. Bohužel, to nemělo takový efekt, protože v Brně na trénink venku pořád panují tvrdé chladné podmínky. Někdy, kdy už jsem konečně vyrazila na kolo, tak jsem píchla, protože v ten den ráno pršelo. A protože jsem holka, duši si vyměnit neumím a občas si ji s sebou ani nevozím. ;) :D

Táta asi dva týdny s obavou sleduje předpověď. Buď bude pršet, nebo bude den bez deště, 20°C. Chce start zrušit, ale já jsem proti. Je mi naprosto jedno, jak bude, hlavně ať není 30+°C. Přípravu rozhodně nepodceňujeme a kupujeme nové nepromokavé žluté bundy, skvěle ladící k mé kombinéze. Pro mě se navíc kupují nové nepromokavé návleky na tretry.

Vyrážíme již v pátek, v Pardubicích se zase koná nějaká akce a je ucpaná. Vyzvedáváme si v Mělicích startovní čísla, jdeme na večeři a spát.

Ráno vstáváme již v 8 hodin. Jdeme se nasnídat. Nejradši bych si dala nějakou kaši, ale musím se uspokojit s cornflaky s jogurtem. Po snídani se vydáváme na místo startu. Mírně prší. Parkujeme na louce, která už je taková menší bažina. Jdeme uschovat materiál do depa. Taťka se zdraví se svým slovenským kamarádem, slovenský profesionalista, Josef Vrábel. Baví se o vybavení. A tak trochu tím udělá reklamu na Vabrouškův obchod s Blue Seventy, na neoprenové mininávleky. Jdeme ihned k Vabrouškovému stánku a jedny kupujeme. Ještě si kupuji novou zelenou čepičku. Zelené čepičky se hodně špatně shání.

Ve 12 je start. Jsem hned v druhé řadě, abych se vyhnula kopancům. Stejně je to málo, přede mnou je prsař. L Přijde mi, že mi to plave, snažím se o dlouhá tempa. Poprvé se mi plave v neoprenu dobře a jsem za něj dokonce ráda! (Od zarytého odpůrce neoprenů je to trochu zvláštní J) Přibíhám do depa. Jelikož je jen 10°C, pořádně se oblíkám. Mám místo hned vedle adeptů na vítězství. Komentátor je tudíž hned vedle mě a neustále komentuje, zda mé věci spolu ladí J Poprvé nasazuju návleky na tretry, dost mě to zdrží, nemůžu to na sebe nasoukat. Konečně vyrážím. Cítím se čerstvě, jako kdybych vůbec neplavala, snad jsem to tak neodflákla! L Jede se mi dobře, i přesto mě objíždí hromada závodníků s časovkářským speciálem. Přejíždíme dálnici. Projíždím kolem dobrovolníků. A najednou … Co to? Snad jsem nepíchla?! Zastavuji. Přezkoumávám kolo. Moje obava se naplnila! Zadní kolo je úplně prázdné! L Přibíhá za mnou slečna dobrovolnice. Vytahuju duši a pompáky a mrsknu jimi na zem, jsou mi bez pumpy naprosto zbytečný. Dobrovolnice mi volá odvoz. Jenže – oni pro mě nechtějí přijet! Na 10. km!! To mám jít 2 hodiny na místo startu v tretrách?! Prý si můžu půjčit od někoho pumpičku. Dobrá tedy. Čekám na tátu. Docela mu to trvá. Mezitím dost promrzám. Konečně je tady! Vyměňuje mi kolo. Mám jet napřed, on si dá tyčinku a dojede mě. Vyrážím znovu na trať. Ujedu pár kilometrů a kolo je znovu píchlé. L Čekám znovu na tátu. Táta mi navrhuje, ať si vezmu jeho kolo. Sice má jen 9ti přehazku, takže mi to nebude dobře řadit, ale já to přijímám. Zadní kolo mi přijde těžší, ale lepší než nic. Kolem 25. km mě předjíždí první, slovenský Karol Džalaj. Jede jak raketa. Budoucí vítěz závodu. S menší ztrátou jede za ním Petr Vabroušek. Minulý týden závodil v Brazílii, kde obsadil výborné 6. místo. Bohužel se mu nevrátily věci, proto musel rychle shánět nový. I vinou únavy obsadil přesto skvělé 2. místo. Na konci prvního kola si všímám, že mě dojíždí týmový kolega Lukáš Mailwaeder. Zatímco on kolo končí, já musím ještě na jeden okruh. Díky tomu, že jsem se přes 20 minut zdržela kvůli defektu, jsem téměř poslední. Málem jsem kvůli tomu prošvihla občerstvovačku. Na poslední otočce už nebyl kužel. Vracím se do depa. Všímám si, že mám úplně zmrzlé ruce. Nemohu sundat přilbu. Přesto se docela slušně rozbíhám vstříc půlmaratónu. Na 1. km mě doběhl taťka. Převlíkal se, proto mu to tak dlouho trvalo.. Všiml si, že jsem dojela po kole v čase 5:04 po kole. Tudíž jsem překročila limit. Budu diskvalifikována. S těžkým srdcem musím závod vzdát…

P.S. O Czechmanu se říkalo, že je to největší a nejlepší závod v ČR. Bohužel si tímto prohlášením nejsem úplně jistá, možná i vinnou počasí tam pár organizačních chyb bylo …

Jak bude moje sezóna vypadat dál, zatím sama nevím, ale o to někdy příště. ;)