sobota 17. listopadu 2012

Hornická desítka (3.11.) + BBP Jehnice (17.11.)

Hornická desítka
Hornická desítka je jedna z mých nejoblíbenějších závodů, kam se ráda vracím. Rychlá trať, funkční tričko, guláš po závodě a skvělí organizátoři. Mým cílem je zaběhnout trať alespoň ve stejném čase jako loni - letos ještě nemám na rychlejší časy naběháno. No co, forma pro mě ještě není důležitá. Stačí, když přijde v období duben - červen. Pokud budu závodit až do září, tak by se vůbec nezlobila, kdyby forma zůstala déle.  :)

Do Frýdku-Místku se vydáváme po brzkém sobotním obědě. Cestu skoro celou prospím, jsem unavená z uplynulého týdne. Na místo přijíždíme více než hodinu před startem. Jdeme se zaprezentovat a k mému překvapení se letos vydávají zelené trička. :)

Vyrážím docela rozumným tempem, nechci to přepálit. Užívám si trať, ale nějak rychle mi to neběží. :( No, aspoň to nepřepálím. Kolo mi přijde nesmírně dlouhé. V závěru prvního kola mě předbíhá první Keňan. Vzápětí Kocourek, Ukrajinec a Homoláč. Připadá mi, že letí, krásná podíváná. Na trati H10 je jediný krátký pidi stoupáníčko při průběhu cílem. Nicméně mě to vyčerpá tak, že celý 2. kolo se jen pomalu ploužím. :( O dost zpomaluji. :( Naštěstí 3. kolo běžím téměř jako 1. O minutu zlepšení oproti loňsku. Nicméně to pořád není ono.

Brněnský běžecký pohár
Brněnský běžecký pohár. Mám tento pohár ráda, na každý závod přijde hodně běžeckých nadšenců, potkám své přátele, které jsem dlouhou dobu neviděla, po závodě si zajdem na párek, či dostanem jiné občerstvení. :) Jediný co na tomto poháru nemusím, jsou tratě, téměř všechny jsou drápání do kopce. Mnohem více se mi líbí tratě na Vysočině v rámci Běžce Vysočiny. :) Jehnice patří mezi běžci k nejoblíbenějším. Pravidelně se zde setká nejvíce účastníků.

Vstávání v 8:10 je hodně kruté. Celý týden jsem chodila spát okolo půlnoci, jedné hodiny, ve škole nás v poslední dobou vůbec nešetří. ;) Tělo je celé rozlámané a mým hlavním úkolem je během 15minutové jízdy neusnout. :D Při příjezdu na závod se jdeme zaprezentovat. Očekávám velkou frontu, kvůli letošní novince - čipové karty. Při dalších prezentacích bude stačit jen pípnout, zaplatit poplatek 50 korun a hnedka dostaneme číslo s čipem. Určitě to bude rychlejší než pomalé vyhledávání příjmení v počítači. Ovšem prezentace jde celkem rychle, ve frontě čekám jen 5 minut, což na tyto závody jde. :) Jdu se rozběhat, mám problémy uběhnout pár metrů, raději nechci pomýšlet, že mě čeká při závodě téměř 7km. Objevila jsem totiž tajnou zbraň - kafé, díky ní jsem spánkový deficit posunula na dnešek. :D

Start je naplánován na 10.30, ale díky rekordnímu počtu předškoláků se start posouvá. Pozoruji závod těch nejmenších, takový dupot jsem nikdy neviděla. Jsou vidět :)

Konečně se odstartovává. Běžím se poprat s prvním prudkým stoupaním. Docela to zvládám dobře, avšak posléze beh po rovině (asi moje nejsilnější zbraň u běhu) není tak, jak bych si představovala. Poté mírně klesáme a ocitáme se v lese. Docela si to užívám. Začíná mírné dlouhé stoupání. Při nejhorších pasážích 50 kroků jdu 100 běžím, což se ukazuje jako o mnoho rychlejší než to celé běžet. Vybíháme z lesa a běžíme kolem farmy mírným klesáním zpátky do lesa. Objevuju se zase zpátky před kopcem. Konečně jsem před kopcem u zahradkářské kolonii. Nyní stačí kopec vyběhnout a posléze si užít rovinku a seběh. Trénovat sprinty se vyplácí. Úspěšně odolávám finiši proti dotírajícímu se dorostenci. :)

Na to, jak jsem byla unavená, jsem byla překvapená, že mi to jakž takž šlo. Nicméně mě teď čeká hodně práce, chci se ještě hodně posunout. Ráda bych se podívala příští rok do Prahy v rámci Juniorského marathonu. Do toho zápřah ve škole i v němčině. Snad se mi podaří vše úspěšně zvládnout.
V cíli! :)



pátek 2. listopadu 2012

Multimediální den

Jakožto členka redakce školního časopisu jsem dostala možnost zúčastnit se Multimediálního dnu na fakultě SS Masarykovy univerzity v Brně. Vybrat si z rozsáhlého výběru přednášek bylo nesmírně těžké. Nakonec jsem si vybrala „Jak napsat sportovní reportáž“ s přednášejícím Ondřejem Trunečkou.  Myslela jsem si, že o tuto přednášku bude velký zájem, tak jsem radši přišla dřív, protože počet míst byl omezený. Stihla jsem tedy jen zkráceně přednášku o zdejší fakultě od pana Burgra. Když jsem přišla před učebnu, čekal mě šok. Nikde nikdo? Co teď? Snad se přednáška nezrušila, či není v jiné učebně. Strategicky vyčkávám. Po chvilce přijde pán s tím, že začátek bude posunutý o půl hodiny. Dobrá tedy. V 10 vstupuji do učebny. Sedí tam jen pan Trunečka. Nabízí mi, že pokud nikdo nepřijde, že se mě bude věnovat individuálně nebo bych přešla na přednášku o pana Záruby, Kohouta a Černoškové. Bohužel – bohudík :) přichází další zájemci a celkem nás je 7.

Ondřej Trunečka posluchačům sdělil vlastní zkušenosti s online zpravodajstvím. Foto: Martina Tomková
O. Trunečka (ilustrační foto)
Pan Trunečka nám začíná povídat, proč online přenos vůbec vznikl. Je to tím, že každý televizní přenos má autorská práva a koupit je a koupit přenos pro televizi je dost nákladné. Následně mluví o velice bojových podmínkách pro reportéry – místo pro reportéry na utkání, malý rozhled na hřiště. Český reportér má oproti zahraničním reportérům jednu velkou nevýhodu – nemá na svém místě žádnou kameru, televizi, která by mu ukázala případné zpomalené záběry, či zlepšila pohled na hřiště – většinou redaktor ani nevidí na číslo na dresech. Poučuje nás, co máme dělat v hlušších okamžicích – zaměření na diváky, trenéra, emoce … Na práci je nutné, abychom psali všemi deseti a nesledovali obrazovku, psali bez překlepů a chyb, protože korekce není moc možná. Pouští nám příklad hokejového zápasu. Ukázka trvá necelé 2 minuty, kde mezitím vznikla šance na gól Pardubic, potyčky a naprosto nepřehledný gól. Zaznamenat barvitě popis, srozumitelně a rychle je náročné.  Musíme být rychlejší než čtenáři na diskuzích, jinak si reportér vyrobí „faux – paux.“ Vyjmenovává pikantnosti ze své práce – na pekingských OH měl psát online reportáž tenisového utkání Tomáše Berdycha. Berdych hrál tenkrát až na dvorci č. 14. Asi i díky vlhkému prostředí panu Trunečkovi začala blbnout baterka a rychle se vybíjela. Poprosil tedy pořadatele, zdali si může nabít notebook. Čínští pořadatelé byli neúprosní. Musel tedy o přestávce běžet do místnosti pro novináře, aby si dobil notebook a mezitím pomocí telefonu volal do redakce a popisoval, co vidí.
Po úvodní části si sami zkoušíme napsat online přenos z fotbalu. Fotbal na popis má být prý lehčí. Pro mě docela klišé, protože na fotbal se vůbec nedívám. Neznám pravidla fotbalu, takže se musím vyjadřovat dosti nepřesně. I tak, jako nezkušenému pisálkovi se píše velmi obtížně. Chvilku se nic neděje, následuje 20 vteřin nepřehledných situace, kdy balón léta ze strany na stranu a gól. Dostáváme čas po stopnutí videa si své myšlenky dopsat. Je zajímavé porovnávat si své texty s ostatními. Hlavní myšlenky zůstávají, avšak pozadí míváme často velmi odlišné. 

Ukázka toho, co jsem stihla zapsat já – 6. minuta utkání
„A teď se srazili Švancara s Dreksou a Švancara zůstává ležet na hřišti! Svíjí se bolestí. Přibíhají záchranáři a odnáší Švancaru na nosítkách.  Po krátké odmlce míč mají Olomoučtí. Trenér Brněnských se chystá střídat. A teď sledujeme Švancaru, kulhá u postranní lajny, sundává si kapitánskou pásku a bude střídat.“

http://www2.rozhlas.cz/foto/060419-25_sport/org00019.jpg
T. Kohout (ilustrační foto)
Přednáška bohužel končí, pan Trunečka se s námi loučí a já se přesouvám na další přednášku od pana Tomáše Kohouta „Sportovní rozhlasová reportáž nejen z fotbalového zápasu“ do místního rádiového studia. Přicházím opět na čas. V místnosti potkávám pouze pana Kohouta. Čeští studenti asi mají ve zvyku chodit pozdě. J Pan Kohout se mi osobně představuje. Jsme jen ve třech. Nejprve nás zasvěcuje do obecné problematiky, je dosti podobná online reportáži. Posléze hovoří o přípravě? Co vše bychom měli vědět? Stačí nám obyčejná tabulka se jmény, kterou každý reportér dostává při vstupu na stadion? Ne. Reportéři musí vědět vše okolo – kdo je zraněný, má červenou kartu, kdo je třeba benjamínek týmu, nejstarší … Obecně příprava mu zabere cca 8 hodin. Což prý není extra moc oproti třeba Robertovi Zárubovi, kterému příprava na 1 zápas trvá hodin 18. Dále mluví o spojení se studiem, kde se dozvídá, kolik má minut na přenos. Čas je většinou přizpůsoben atraktivitě utkání. Při hokejových extraligových zápasech, kde se točí 7 reportérů, říkají nejčastěji 2 věci – skóre, větu o utkání.
Heslo rozhlasového reportéra? „Mluv o tom, co vidíš.“
Následuje část praktická. Tomáš Kohout vytahuje záznam fotbalového utkání. Ajajaj. Stojíme před těžkým úkolem, musíme mluvit minutu bez zastavení o stavu utkání. Jsem první na řadě. Začínám popisovat přihrávky, nestíhám sledovat který hráč si přihrál s kým a pak nemůžu najít balón :D Můj 2. pokus už je lepší, jen jsem se stále občas zakoktávala. I tak si vysluhuji pochvalu. Je prý vidět, že občas nějaký hlasový přenos si poslechnu. Ke konci přednášky nám poděkoval a zeptal se, jestli to nechceme zkusit v nějakém deníku v Brně. No uvidím.
Jsem ráda, že jsem se Multimediálního dne mohla zúčastnit a už se těším na další ročník! :)