pondělí 26. prosince 2016

BBP Syrovice 26.12.2016

Na Štěpána jsme se dříve pravidelně zúčastňovali dalšího kola Brněnského poháru v Syrovicích. Brněnský pohár je moje srdcovka, jelikož jsem v Radosticích odběhla svůj první závod. A právě Radostice jsou asi i můj nejoblíbenější závod. Odbyla jsem si zde svou běžeckou premiéru a přesně po roce jsem v Radosticích předběhla spoustu atletek. A tak láska k běhání začala. Od té doby jsem nemohla chybět na žádném jeho kole. Ale bohužel práce a i vzdálenost mně neumožňuje se Brněnského poháru zúčastňovat pravidelně. Proto jsem ráda, že se letos můžu zúčastnit alespoň Syrovic.


A konečně nastává čas závodu a o půl 11 se rozní startovní výstřel. Moje nohy se rozebíhají. Asi bych měla zpomalit, ale nechce se mně, užívám si, že jsem po tak dlouhé době na závodě na jihomoravské půdě. Ze začátku ostatní nechtějí ani běžet, mají strach z těch ledových ploten, které jsou asi 200 metrů od startu. Snažím se přeběhnout ty ledové plotny co nejrychleji, ať na nich zbytečně nepadám. :) Ovšem při výběhu na vinice mně dochází trochu dech a já zpomaluji. Snažím se to aspoň rozběhnout z kopce. Mezera, která trochu vznikla mezi mnou a balíkem je docvaknutý. Jenže nastává další stoupání do kopce. A já nikdy kopcařka moc nebyla. Navíc teď bydlím ve Vídni, který je naprosto rovný a na nějaký kopeček je třeba vyjet kousek za Vídeň. Všichni mně utíkají. Při seběhu z kopce se mně už nedaří skupinku přede mnou docvaknout. Dochází mně dech a zpomaluji. Nejraději bych běžela z kopečka rovnou do cíle, jenže mě čekají slavné schody na konci závodu v centru Syrovic.


Schody už nedokážu vyběhnout. Snažím se pomoct si zabradlím a nějak se vyškrábat nahoru. Jsem na pokraji sil. Nahoře mě dobíhá soupeřka. Snažím se jí zaháknout a běžet chvíli s ní, ale nejde to. Síly jsou naprosto vyčerpány a já se už nemůžu dočkat cíle. Vybíháme na silnice - a kde je cíl? Ještě 200metrů! Normálně závěrečné metry sprintuji, ale tentokrát mně na to nezbyly žádné síly.

Končím s časem 30:15, kterým překonávám rok 2012 a o minutu a 2 vteřiny zaostávám za svým nejlepším časem na této trati z roku 2011. Bohužel, zimní běžecký pohár se úplně nedá poměřovat, díky tomu, že se téměř všechny závody běhají v terénu, tak stačí jen troška sněhu, či více bláta, které dokážou s časem pořádně zamávat.


Další závod mě snad čeká za 3 týdny, kdy si vyzkouším první kolo zimního vídeňského poháru. Na výběr je vždy 1 závodní okruh (7km), či 2 (14km) nebo 3 kola (21km). V posledním kole poháru je možné běžet i kola 4 (28km). Pokusím se běžet 14km, uvidí se podle aktuální formy :)

neděle 20. listopadu 2016

Halbmarathon München, 9.10.2016

Po úspěšném půlmarathonu na mé domácí půdě ve Vídni jsem přemýšlela, jaký dát příště. Nechtělo se mně čekat rok do dalšího vídeňského ročníku. Nakonec volba padla na Mnichov, jehož termín mně vyhoval ze školního hlediska nejlépe. Bohužel po půlmarathonu na mě přišel trochu útlum, cítila jsem, že je to na mé tělo moc kilometrů naráz. Navíc jsem strávila červencové dny na jazykovém pobytu v Nice, kde vlivem teroristického útoku se ani moc běhat nedalo a já si užívala spíše prázdniny, než abych se honila za plněním tréninkového plánu. 



Ovšem v září jsem cítila, že se mně vrací stará forma a já jsem se nemohla dočkat startu. Trochu jsem se však obávala, že ke konci vytuhnu, delší tratě se mně úplně natrénovat nepodařily.



Po páteční přednášce z práva nasedám do vlaku směr Brno. Zde si dopřávám obědovou pauzu a přesunuji se k taťkovi do auta. Páteční cesta probíhá až na prasklé čelní sklo vcelku v pohodě. Večer se ubytováváme, taťka si zkouší své parkovací schopnosti, jelikož v hotelové garáži jsou ty nejužší parkovací místa, co jsem kdy viděla a jdeme spát.



Po sobotní vydatné snídani se vydáváme do Expa. Jakožto ranní ptáčata jsme na místě moc brzo a chvilku musíme čekat venku. Vyzvedáváme čísla a já si kupuji nové červené boty Saucony na půlmarathony. Přemýšlíme, na jaký půlmarathon příště - že by Napoli? Barcelona? "Vždyť by ses na těhle půlkách uvařila!" Bohužel má ten starý táta pravdu, oba půlmarathony jsou v únoru, kdy u nás panuje ještě krutá zima.



Po krátké procházce olympijským parkem se vydáváme do centra. Překvapuje mně, že zdejší bazén je na olympijské poměry vcelku malý. Dříve se holt neblblo, nestavěly se megalomské stavby a sportoviště mají i dnes své využití.



V centru Mnichova mě překvapuje neuvěřitelné množštví lidí. Nevěděla jsem, že toto bavorské město je tak hojně naštěvované. Tolik lidí pohromadě jsem nepotkala snad ani v Paříži. :) U mě navíc Mnichov boduje italskou restaurací/kavárnou, kde i ceny jsou jako v Itálii. Bohužel, procházka byla velice krátká, ale určitě si toto bavorské město píšu do svého cestovatelského wishlistu.



A konečně je tu den D, den závodu!
V neděli se pomalu chystáme na start. Start je až o půl druhé odpoledne, takže není kam spěchat. Bodezřele se mně chce často na záchod, přikládám to předzávodní nervozitě.


A konečně je tu start!
Rozbíhám se a chce se mně opět na záchod?! Však ono se to rozeběhne a mezitím ten pocit zmizí a s tímto míjím Toiku na 2. kilometru. Bohužel pocit nezmizel a díky tomu je veškerá koncentrace na závod v háji.  Vodiče se mně začínají vzdalovat na 4. kilometru, na to, že to jsou úvodní metry, tak jsem nějaká moc zpocená a zadýchaná. Musím prostě zpomalit a v klidu doběhnout na záchod. Na 8. kilometru se konečně objevuje můj tolik vytoužený mobilní záchod, kde po krátké pauze pokračuji v závodě.


... A najednou se nohy proměňují a přímo letí po trati! Užívám si běh historickým centrem s úsměvem na tváři. Přeji si, aby ten pocit brzy neskončil. Na 14. km nás paní povzbuzuje, že nám zbývá 7km do cíle, kde si můžeme dopřát pivo. :) Po proběhnutí mety kilometru 16. se mé nohy začínají proměnovat. Najednou nemůžu udělat ani krok. Každý metr navíc bolí víc a víc. Já se do cíle však dostanu! Snažím se zůstat optimistická, určitě se to ještě rozeběhne! To, že jsem vyhnila docela solidně, vypovídá takt, že nedokážu zasprintovat cílovou rovinkou ve snaze zlepšit ještě trochu konečné pořadí.



A jaký je teda čas? 2:33:58.
Na jednu stranu jsem spokojená, že se mně podařilo stáhnout nějaké vteřinky od jarního půlmarathonu dolů. Jen mně mrzí, že mně tak vytuhly nohy na konci. Pokus o nápravu budu mít snad brzy - na jaře se chystám na dvojboj - nejprve na začátku jarních prázdnin bych ráda běžela v Budapešti a o 2 týdny týdny později doma ve Vídni. S tréninkem je to bohužel pořád všelijaké - občas se mně daří trénovat 5x týdně, jindy zase se běh do 24 hodinového programu škola-práce nevejde. Ovšem pro mě je nejdůležitější, aby se radost z pohybu opět nevytratila! Méně je občas více, což jsem se po letech snad konečně naučila a odpočinek dělá mistry!

Tak tedy na jaře zdar (a nebo snad už v Syrovicích!)

úterý 12. dubna 2016

VCM - Vienna City Marathon 2016 aneb můj návrat na závodní scénu

Píše se neděle 12. aprila 2015. Jedu do práce. Po cestě potkávám davy lidí mířících na start marathonu. Najednou mě pohltí smutek. Chybí mně ta atmosféra. Hned následující den platím startovné na rok 2016. K tomu si zaplatím i tričko. Ať mám jedinečnou památku a záminku, že startovné nikomu nemůžu prodat.

Do konce decembra mám obrovské stresy se školou, do toho musím řešit nemalé přesčasy v práci. Na trénink mi moc prostoru nezbývá, a tak odkládám a odkládám. Blíží se opět zkouškové. Od taťky dostávám nádhernou tašku do posilovny, a tak mně nezbývá než ji vyzkoušet. Do toho čtu článek od Zuzky jako na zavolanou. Zuzka studuje medicínu (za mě mají všichni medici neskutečný obdiv) a do toho stíhá neskutečně moc věcí okolo. Momentálně se připravuje na soutěž bodyfitness. Některé rady si beru k srdci. Místo ve studovně ve škole se začnu učit znovu na koleji, začínám znovu vařit (Dřív jsem vaření milovala. Jenže tady nemám strávníky a vařit na koleji bývá občas otrava, když to po vaření mých spolubydlících vypadá jako po výbuchu). Během druhé pauzy chodím do posilovny. Během několikáté návštěvy jakoby mně tam někdo vliv novou energii. Začínám mít z cvičení mnohem větší radost a i v učení začínám být nejefektivnější. Na konci januara píši zkoušky - mimochodem toto zkouškové zatím dopadlo nejúspěšněji.

Celý februar máme prázdniny. Snažím se využít čas a beru si měsíc dovolené, abych mohla odjet studovat francouzštinu do Švýcarska. Celý pobyt kazí pouze počasí. Vůbec mně nepřeje v tréninku. Není totiž déšť jako déšť - ten ve Švýcarsku je déšť obzvlášť silný.

Vracím se ze Švýcarska zpátky do Vídně. Na oslavu návratu přijede za mnou i táta a večer jdeme na večeři. Po večeři padne - "Nezapomeň zítra jít 5km."

Následující den jdu opravdu běhat. Snažím se běžet celých 5km, nezastavovat se. Svůj 1. test ohněm nakonec zvládnu. Následující dny nenápadně prodlužuji vzdálenost a pomalinku zrychluji. Nakonec zvládám za marec 120km.

A už je tady tak dlouho očekávaný apríl! Hned po škole běžím na Messe vyzvednout naše čísla. Jdu si pro tričko.
"Ale vy tady nemáte žádný ústřižek na startovním čísle, tudíž nemáte tričko zaplacený!"
"To není možný, jsem si jistá, že jsem si ho 100% objednala. Nemáte možnost to někde ověřit?"
"Bohužel."

Toto pěkně začíná, pomyslím si. Po půlhodině nemůžu najít správný mail, tak raději mířím domů si uvařit oběd.  Doma se mně daří lépe, a tak si příslušný mail vytisknu a vracím se zpátky na Messe.
Dostávám tričko a těším se na start. Večer si ještě kupuji jízdenku na metro. Mám sice studentskou předplatnou jízdenku. Jenže aby byla platná, musím mít u sebe i studentský průkaz. Do běžeckých kalhot se ovšem nevleze a já mám strach si jít dát do startovního pytlíku. Toto moc organizátoři dobře řešené nemají a víc se mně líbí přístup pražského půlmarathonu, kde mají závodníci v den závodu dopravu MHD zdarma.

Ráno se mně stává nezvykle dobře. Těším se jak malá holka.

Na start dorážíme celkem brzy. Odevzdávám své věci do kamionu a hraji si na bývalou otužylkyni, které zima nevadí. Pro jistotu chci jít před závodem na záchod - ale během 30! minut se nedostávám na řadu, a tak mám smůlu. I toto moc dobře vyřešené není. :( Jdu se řadit do svého koridoru. Dle zaběhnutého času jsem ve 4. koridoru. Stoupnu si vedle vodičů na 2:15, i když vím, že dneska to na můj osobní rekord nebude (Půlmarathon jsem běžela před 4lety v Bratislavě, kde jsem dosáhla času 2:14)

Po několika minutách stání na startu konečně startuje i moje vlna. Start je plnulý, od začátku všichni běží. Dokonce první tři kilometry běžím před vodiči, protože se přede mnou udělala krásná mezera. Při náběhu do Prater Allee mně ovšem ubíhají. Nene, dneska na svůj osobák nemám natrénováno.

Snažím se, abych se tou atmosférou neztrhla a začátek nepřepálila. U každé občerstvovačky se snažím důkladně napít. Dneska bude každá špetka energie na konci potřeba. Hlavou mně probíhají všemožné vzpomínky na místa, kterými běžíme.

"Tady jsem běhala každý den! Jéé, toto je milovaný Donaukanal. Odtud to mám kousek domů..."

Míříme do centra a 10. kilometr je pokořen. Cítím, že začínám zpomalovat. Atmosféra je ovšem elektrizující. Čekají nás nekonečné 4kilometry do Schonbrunnu. Už nemůžu, nemám žádnou sílu a vidím, že běžíme na druhý konec Vídně. Mám obrovskou chuť sednout na metro a jet domů. Všichni mně najednou předbíhají. Přesto se snažím pokračovat, ukraji další metry z půlmarathonské vzdálenosti, i když hodně pomalu.

U 16. km se koná první předávka štafet.
"Cože? To je tolik štafet ještě za mnou?!" Tento fakt mně dodává špětku síly. Vbíháme na úplný okraj na Mariahilferstrasse. Trochu si krátím ten nekonečný čas hledáním mých oblíbených obchodů. Plácám si s malými dívaky na trati. Já se na ten Rathaus dneska prostě dostanu! Na poslední občerstvovačce si beru banán.

Poté si vzpomenu na slova svého táty. "Musíš se z kopce trošku předklonit, využít toho že běžíš z kopce a trochu zrychlit!"
Tyto slova mě naprosto nabudí a já dostávám druhý den. Všichni kolem mě se jakoby zastavili.

... Sakra začala jsem sprintovat trochu brzy. Na chvilku zpomalím. Dostávám se na červený koberec. Do očí se mně derou slzy. Já to dokázála! Zvládla jsem po tak velké pauze svůj druhý půlmarathon!

Tentokrát však vím, že má další půlmarathonská pauza nebude tak dlouhá. Na podzim si udělám výlet do Mnichova a příští rok si dám repete! :)