úterý 12. dubna 2016

VCM - Vienna City Marathon 2016 aneb můj návrat na závodní scénu

Píše se neděle 12. aprila 2015. Jedu do práce. Po cestě potkávám davy lidí mířících na start marathonu. Najednou mě pohltí smutek. Chybí mně ta atmosféra. Hned následující den platím startovné na rok 2016. K tomu si zaplatím i tričko. Ať mám jedinečnou památku a záminku, že startovné nikomu nemůžu prodat.

Do konce decembra mám obrovské stresy se školou, do toho musím řešit nemalé přesčasy v práci. Na trénink mi moc prostoru nezbývá, a tak odkládám a odkládám. Blíží se opět zkouškové. Od taťky dostávám nádhernou tašku do posilovny, a tak mně nezbývá než ji vyzkoušet. Do toho čtu článek od Zuzky jako na zavolanou. Zuzka studuje medicínu (za mě mají všichni medici neskutečný obdiv) a do toho stíhá neskutečně moc věcí okolo. Momentálně se připravuje na soutěž bodyfitness. Některé rady si beru k srdci. Místo ve studovně ve škole se začnu učit znovu na koleji, začínám znovu vařit (Dřív jsem vaření milovala. Jenže tady nemám strávníky a vařit na koleji bývá občas otrava, když to po vaření mých spolubydlících vypadá jako po výbuchu). Během druhé pauzy chodím do posilovny. Během několikáté návštěvy jakoby mně tam někdo vliv novou energii. Začínám mít z cvičení mnohem větší radost a i v učení začínám být nejefektivnější. Na konci januara píši zkoušky - mimochodem toto zkouškové zatím dopadlo nejúspěšněji.

Celý februar máme prázdniny. Snažím se využít čas a beru si měsíc dovolené, abych mohla odjet studovat francouzštinu do Švýcarska. Celý pobyt kazí pouze počasí. Vůbec mně nepřeje v tréninku. Není totiž déšť jako déšť - ten ve Švýcarsku je déšť obzvlášť silný.

Vracím se ze Švýcarska zpátky do Vídně. Na oslavu návratu přijede za mnou i táta a večer jdeme na večeři. Po večeři padne - "Nezapomeň zítra jít 5km."

Následující den jdu opravdu běhat. Snažím se běžet celých 5km, nezastavovat se. Svůj 1. test ohněm nakonec zvládnu. Následující dny nenápadně prodlužuji vzdálenost a pomalinku zrychluji. Nakonec zvládám za marec 120km.

A už je tady tak dlouho očekávaný apríl! Hned po škole běžím na Messe vyzvednout naše čísla. Jdu si pro tričko.
"Ale vy tady nemáte žádný ústřižek na startovním čísle, tudíž nemáte tričko zaplacený!"
"To není možný, jsem si jistá, že jsem si ho 100% objednala. Nemáte možnost to někde ověřit?"
"Bohužel."

Toto pěkně začíná, pomyslím si. Po půlhodině nemůžu najít správný mail, tak raději mířím domů si uvařit oběd.  Doma se mně daří lépe, a tak si příslušný mail vytisknu a vracím se zpátky na Messe.
Dostávám tričko a těším se na start. Večer si ještě kupuji jízdenku na metro. Mám sice studentskou předplatnou jízdenku. Jenže aby byla platná, musím mít u sebe i studentský průkaz. Do běžeckých kalhot se ovšem nevleze a já mám strach si jít dát do startovního pytlíku. Toto moc organizátoři dobře řešené nemají a víc se mně líbí přístup pražského půlmarathonu, kde mají závodníci v den závodu dopravu MHD zdarma.

Ráno se mně stává nezvykle dobře. Těším se jak malá holka.

Na start dorážíme celkem brzy. Odevzdávám své věci do kamionu a hraji si na bývalou otužylkyni, které zima nevadí. Pro jistotu chci jít před závodem na záchod - ale během 30! minut se nedostávám na řadu, a tak mám smůlu. I toto moc dobře vyřešené není. :( Jdu se řadit do svého koridoru. Dle zaběhnutého času jsem ve 4. koridoru. Stoupnu si vedle vodičů na 2:15, i když vím, že dneska to na můj osobní rekord nebude (Půlmarathon jsem běžela před 4lety v Bratislavě, kde jsem dosáhla času 2:14)

Po několika minutách stání na startu konečně startuje i moje vlna. Start je plnulý, od začátku všichni běží. Dokonce první tři kilometry běžím před vodiči, protože se přede mnou udělala krásná mezera. Při náběhu do Prater Allee mně ovšem ubíhají. Nene, dneska na svůj osobák nemám natrénováno.

Snažím se, abych se tou atmosférou neztrhla a začátek nepřepálila. U každé občerstvovačky se snažím důkladně napít. Dneska bude každá špetka energie na konci potřeba. Hlavou mně probíhají všemožné vzpomínky na místa, kterými běžíme.

"Tady jsem běhala každý den! Jéé, toto je milovaný Donaukanal. Odtud to mám kousek domů..."

Míříme do centra a 10. kilometr je pokořen. Cítím, že začínám zpomalovat. Atmosféra je ovšem elektrizující. Čekají nás nekonečné 4kilometry do Schonbrunnu. Už nemůžu, nemám žádnou sílu a vidím, že běžíme na druhý konec Vídně. Mám obrovskou chuť sednout na metro a jet domů. Všichni mně najednou předbíhají. Přesto se snažím pokračovat, ukraji další metry z půlmarathonské vzdálenosti, i když hodně pomalu.

U 16. km se koná první předávka štafet.
"Cože? To je tolik štafet ještě za mnou?!" Tento fakt mně dodává špětku síly. Vbíháme na úplný okraj na Mariahilferstrasse. Trochu si krátím ten nekonečný čas hledáním mých oblíbených obchodů. Plácám si s malými dívaky na trati. Já se na ten Rathaus dneska prostě dostanu! Na poslední občerstvovačce si beru banán.

Poté si vzpomenu na slova svého táty. "Musíš se z kopce trošku předklonit, využít toho že běžíš z kopce a trochu zrychlit!"
Tyto slova mě naprosto nabudí a já dostávám druhý den. Všichni kolem mě se jakoby zastavili.

... Sakra začala jsem sprintovat trochu brzy. Na chvilku zpomalím. Dostávám se na červený koberec. Do očí se mně derou slzy. Já to dokázála! Zvládla jsem po tak velké pauze svůj druhý půlmarathon!

Tentokrát však vím, že má další půlmarathonská pauza nebude tak dlouhá. Na podzim si udělám výlet do Mnichova a příští rok si dám repete! :)