neděle 20. listopadu 2016

Halbmarathon München, 9.10.2016

Po úspěšném půlmarathonu na mé domácí půdě ve Vídni jsem přemýšlela, jaký dát příště. Nechtělo se mně čekat rok do dalšího vídeňského ročníku. Nakonec volba padla na Mnichov, jehož termín mně vyhoval ze školního hlediska nejlépe. Bohužel po půlmarathonu na mě přišel trochu útlum, cítila jsem, že je to na mé tělo moc kilometrů naráz. Navíc jsem strávila červencové dny na jazykovém pobytu v Nice, kde vlivem teroristického útoku se ani moc běhat nedalo a já si užívala spíše prázdniny, než abych se honila za plněním tréninkového plánu. 



Ovšem v září jsem cítila, že se mně vrací stará forma a já jsem se nemohla dočkat startu. Trochu jsem se však obávala, že ke konci vytuhnu, delší tratě se mně úplně natrénovat nepodařily.



Po páteční přednášce z práva nasedám do vlaku směr Brno. Zde si dopřávám obědovou pauzu a přesunuji se k taťkovi do auta. Páteční cesta probíhá až na prasklé čelní sklo vcelku v pohodě. Večer se ubytováváme, taťka si zkouší své parkovací schopnosti, jelikož v hotelové garáži jsou ty nejužší parkovací místa, co jsem kdy viděla a jdeme spát.



Po sobotní vydatné snídani se vydáváme do Expa. Jakožto ranní ptáčata jsme na místě moc brzo a chvilku musíme čekat venku. Vyzvedáváme čísla a já si kupuji nové červené boty Saucony na půlmarathony. Přemýšlíme, na jaký půlmarathon příště - že by Napoli? Barcelona? "Vždyť by ses na těhle půlkách uvařila!" Bohužel má ten starý táta pravdu, oba půlmarathony jsou v únoru, kdy u nás panuje ještě krutá zima.



Po krátké procházce olympijským parkem se vydáváme do centra. Překvapuje mně, že zdejší bazén je na olympijské poměry vcelku malý. Dříve se holt neblblo, nestavěly se megalomské stavby a sportoviště mají i dnes své využití.



V centru Mnichova mě překvapuje neuvěřitelné množštví lidí. Nevěděla jsem, že toto bavorské město je tak hojně naštěvované. Tolik lidí pohromadě jsem nepotkala snad ani v Paříži. :) U mě navíc Mnichov boduje italskou restaurací/kavárnou, kde i ceny jsou jako v Itálii. Bohužel, procházka byla velice krátká, ale určitě si toto bavorské město píšu do svého cestovatelského wishlistu.



A konečně je tu den D, den závodu!
V neděli se pomalu chystáme na start. Start je až o půl druhé odpoledne, takže není kam spěchat. Bodezřele se mně chce často na záchod, přikládám to předzávodní nervozitě.


A konečně je tu start!
Rozbíhám se a chce se mně opět na záchod?! Však ono se to rozeběhne a mezitím ten pocit zmizí a s tímto míjím Toiku na 2. kilometru. Bohužel pocit nezmizel a díky tomu je veškerá koncentrace na závod v háji.  Vodiče se mně začínají vzdalovat na 4. kilometru, na to, že to jsou úvodní metry, tak jsem nějaká moc zpocená a zadýchaná. Musím prostě zpomalit a v klidu doběhnout na záchod. Na 8. kilometru se konečně objevuje můj tolik vytoužený mobilní záchod, kde po krátké pauze pokračuji v závodě.


... A najednou se nohy proměňují a přímo letí po trati! Užívám si běh historickým centrem s úsměvem na tváři. Přeji si, aby ten pocit brzy neskončil. Na 14. km nás paní povzbuzuje, že nám zbývá 7km do cíle, kde si můžeme dopřát pivo. :) Po proběhnutí mety kilometru 16. se mé nohy začínají proměnovat. Najednou nemůžu udělat ani krok. Každý metr navíc bolí víc a víc. Já se do cíle však dostanu! Snažím se zůstat optimistická, určitě se to ještě rozeběhne! To, že jsem vyhnila docela solidně, vypovídá takt, že nedokážu zasprintovat cílovou rovinkou ve snaze zlepšit ještě trochu konečné pořadí.



A jaký je teda čas? 2:33:58.
Na jednu stranu jsem spokojená, že se mně podařilo stáhnout nějaké vteřinky od jarního půlmarathonu dolů. Jen mně mrzí, že mně tak vytuhly nohy na konci. Pokus o nápravu budu mít snad brzy - na jaře se chystám na dvojboj - nejprve na začátku jarních prázdnin bych ráda běžela v Budapešti a o 2 týdny týdny později doma ve Vídni. S tréninkem je to bohužel pořád všelijaké - občas se mně daří trénovat 5x týdně, jindy zase se běh do 24 hodinového programu škola-práce nevejde. Ovšem pro mě je nejdůležitější, aby se radost z pohybu opět nevytratila! Méně je občas více, což jsem se po letech snad konečně naučila a odpočinek dělá mistry!

Tak tedy na jaře zdar (a nebo snad už v Syrovicích!)