pondělí 12. března 2012

Poslední závody – stručně

Rozhodla jsem se napsat nejprve něco o posledních velkých závodech.
Seriál BBP
Brněnský seriál patří mezi mé nejoblíbenější závody. Mám ráda zdejší atmosféru a zároveň se mi líbí, že si můžu srovnat, o kolik se neustále zlepšuji. Jelikož jsem začala běhat pořádně teprve před rokem, tak se pořád posouvám dopředu a je z čeho přidat na tréninku.
Jehnice
Na tento závod se vždycky těším, ač nepatří moje nejoblíbenější. Vadí mi profil trati - trať je hodně kopcovitá, což já zrovna nemusím. Nepatřím k nejmenším a díky tomu si musím nosit kila navíc nahoru. Sice se snažím držet se taťkova hesla kopec = kamarád, ale zatím se mi to moc nedaří. Snad se dříve nebo později projeví moje oblíbené tréninky na Brněnské přehradě =co metr, to kopec :) Samotný závod si pamatuji jako hodně protrápený. Závod začíná dlouhým stoupáním, které mi moc nesedí a díky tomu mi hodně lidí tam uteklo. Přesto se mi povedlo po rovině doběhnout malou skupinku a po klouzavém seběhu (tenkrát strašně namrzla silnice) se mi skupinku podařilo v drtivém finiši: D i porazit.
Syrovice
Štěpánský běh mě ze začátku moc nešel. To víte, byly Vánoce, kdo by o Vánocích běhal. První svátek vánoční jsem strávila u babičky a nešla jsem se vyklusat. První kámen úrazu. Po tomhle aspoň vím, že se musím vždy před závodem vyklusat. Závod zase začínal do kopce podél vinic, takže jsem nabrala hned ze začátku ztrátu. Naštěstí následoval seběh, který nemám zas tak špatný a spoustu žen jsem díky tomu doběhla. Jenže pak jsem uviděla další kopec. Moje smrt, pomyslela jsem si. :D Snažila jsem se ho vyběhnout, ale i přesto jsem musela v půlce přejít do chůze. Soupeřky, které jsem pracně doháněla, mě doběhly a některé i přeběhly. Žádný kopec netrvá věčně a já se konečně dostala k vytouženému seběhu. Konečně se mi rozběhly nohy a já jsem si zbytek běhu po boku taťky (který na mě vzorně čekal) vychutnávala.
Kuřim
Brněnský pohár má asi hodně rád kopce. Když jsem přijela na závody, ani se mi nechtělo věřit, co mám běžet. Tak dlouhý kopec a stoupání není ani v Jehnicích! Čekala jsem „normální“ závod a ne další trápení. Když jsem tady běžela naposledy v žákyních, žádný kopec jsme neběželi. Proto scénář byl úplně stejný. Ze začátku mi všechny mé potecinonální soupeřky utekly. V seběhu jsem je zase všechny doběhla a postupně je začala předbíhat. Chtěla jsem porazit v závěru i jednu dorostenku, ale poprvé jsem prohrála ve finiši, zbytečně jsem brzy začala sprintovat. Poučení do příště.
Ráječko
Má smysl psát? :D Úplně stejný scénář jako v Kuřimi. Asi s jediným rozdílem, že mě tam nebyl taťka, protože dal přednost stovce. :)

Modřice
Konečně celý závod po rovině! Jediný ze seriálu. Jediný co mě děsilo, byl taťka. Pořád mi opakoval, že je tento závod důležitý, bude na něm vidět, jak jsem se zlepšila. Loni to byl první závod, který jsem absolvovala poté, co jsem alespoň trochu trénovala běh. V žákyních jsem běhala závody pouze jako doplněk, z „natrénovaného“ běhu z basketbalu. Jenže je úplně něco jiného běhat v rámci basketbalu a běhat venku a trénovat jen běh.
Začátek běhu jsem viděla, že se mi běží docela dobře. Proto jsem zkusila od začátku nasadit vysoké tempo a zařadila jsem se za 2 dorostenky, které měly sladěné fialové tričko. Vydržela jsem jedno kolečko, ale pak stačila chvilková nepozornost a dorostenky se mi začaly vzdalovat. I běh v háku pomáhá, proto jsem začala pomalu, ale jistě zpomalovat. Začaly mě dobíhat a předbíhat soupeřky a já jsem nebyla schopná na ně reagovat. I tak jsem si doběhla pro pořádný osobák a od loňského roku jsem se zlepšila o více jak 5 minut! Dokonce se mi podařilo porazit o půl minuty jednu dorostenku Kristýnu Osolsobě, se kterou jsem prohrála ve finiši v Kuřimi.
Myslivna
Do poháru BBP se počítá nejlepších 6 výkonů, proto „jsem“ musela nutně jít. Tento týden, ač bez trenéra, se mi podařilo kvalitně odtrénovat. Poprosila jsem trenérku Janu z Komety, jestli bych k nim nemohla přijít na 2 tréninky. Ta mi to povolila a já jsem si po dlouhé době pořádně zaplavala. Díky tomu, že dělám triatlon, už málo plavu. Plavecké tréninky sice bývají ráno od 7, ale já radši vzorně studuji ve škole. :D
Proto jsem si nedělala na závodech žádné iluze. Navíc je tam zase kopec a žádný pořádný seběh, kde mi mohla nasbírat ztracené minuty, které na kopcích vždycky ztratím. Již na rozběhání mě bolely nohy a já se modlila, aby to nebyl žádný propadák. Taťka mě sice uklidňoval, že se mi nohy můžou klidně na malé rovince rozeběhnout, ale tentokrát jsem mu moc nevěřila.
Přišel start a já běžela, jak jsem očekávala. Běželo se mi strašně těžce. Přesto se mi některé soupeřky podařilo opět porazit a zlepšila jsem se asi o minutu. Jen mě mrzí, že jsem neměla „formu“, přede mnou běžela docela dost velká skupinka …
Závody mimo BBP
Rohálovská desítka
Na Rohálovskou desítku jsem se strašně těšila. Loni jsem zde běžela závod dorostenek (1,5km) a obsadila jsem nádherné 3. místo. Letos jsem si trošku dala „nášup“ a přidala jsem si desítku. Navíc jsme s taťkou měli sázku – když se nám závod povede, pojedeme do cukrárny v Holešově, kde dělají úžasnou horkou čokoládu.
Závod na 1,5km
Tento závod jsem se bála rozeběhnout, protože jsem věděla, že mě čeká desítka. Proto jsem si jen hlídala 3. místo a na této pozici jsem doběhla do cíle. Zklamání přišlo trochu na bedně – letos nerozdávaly prize money(loni jsem zde získala svoje 1. prize money v životě!) :D I tak jsem získala skvělé ceny a vyhlášení na bedně jsem si pořádně užila. P. S. Příště se taťko polepši a udělej fotku, fotka z vyhlášení není k mání. Poslední šanci budeš mít snad příští rok. :D
10km
Od toho závodu jsem nevěděla co čekat. Čekaly mě moje „oblíbené“ kopečky. Nahoru dolů, nahoru dolů, pořád dokola. Strach brzy přešel a já si začala užívat tu úžasnou atmosféru, kterou se podařilo divákům vytvořit. Po pátém kilometru se mi rozeběhly nohy a já si mohla užít krásu přírody. :) Poslední km jsem běžela za 4:30! Doufám, že takovýhle závodů zažiju ještě hodně! :) A protože i taťkovi se závody povedly, mohly jsme se odměnit v cukrárně na náměstí u Venduly. Čokoláda byla skvělá jako vždy. :)

neděle 11. března 2012

Proč jsem se rozhodla po letech psát zase blog


Před pár lety jsem si psala blog. Většinou jak probíhal závod z mého pohledu. Občas jsem přidala i něco o basketbalistkách, jelikož jsem dříve basketbal hrála. Jenže psaní mě postupně přestalo bavit. Přestala jsem. Nyní po pár letech, když jsem viděla můj starý blog, musela jsem ho s hrůzou zrušit. :D Zůstávaly aspoň nějaké záznamy, jak závod probíhal z taťkového pohledu. Jenže teď postupně přestává psát i on. Proto jsem si řekla, že by bylo dobré zase začít psát. Abych si prohlubovala mé schopnosti a lépe by se mi psaly třeba slohovky. Ráda také si po letech procházím záznamy (teď jen taťkovy, starý blog jsem smazala) a vzpomínám, jak se mi ten a ten závod náramně povedl. Proto doufám, že se Vám bude můj blog líbit a omluvíte, prosím, případné chyby – nejsem žádný češtinář (snad jich nebude moc ;).