pátek 4. dubna 2014

1/2 Marathon Praha 2014

V sobotu jsem měla běžet 1/2 marathon v Praze. Strašně jsem se těšila. Konečně ho neuvidím jen v televizi, ale poběžím naživo. Raději jsem ale kvůli momentálnímu stavu závod vzdala a předávám číslo Lídě. Doufám, že si závod patřičně užije! :)


středa 2. dubna 2014

Středoškolský basket, brněnské kolo

Uý jsem si tak nějak zvykla, že občas musím školu reprezentovat na různých sportovních akcích, či v němčině. Tentokrát byl na řadě basket. Nechtěla jsem hrát zdravotních důvodů, ale vzhledem, že máme na škole nedostatek hráček, jsem nastoupit musela. Na škole máme jen tři basketbalistky, z toho jedna momentálně běhá o berlích. Navíc se ve stejný den psala i cvičná maturitní slohovka z češtiny, na které jsem nemohla chybět...
Los nám do skupiny přiřadil gymnázium Elgartova a Křenovou.
Začíme v 7, ve složení 2 baskebalistky, 6 florbalistek a jedna triatlonistka. Na rozcvičení se cítím střelecky překvapivě skvěle. Na to, že jsem balón v ruce nedržela půl roku, mi to tam padá z různých pozic.

Nejprve jsem na lavičce, abych mohla nastoupit do důležitějších momentů utkání. Hraje se 2x15minut, mezitím byla pauza 5 minut. Byla jsem domluvena, že budu hrát pouze krátké úseky kvůli zdraví. Nejprve naše skóre rychle rychle narůstá díky přesným střelám naší kapitánky Verči. Elgartka téměř vždy odpovídá, ale jen dvojkami. Po následujícím time-outu nastupuji do hry. Začíná se projevovat převaha Elgartky - baskeťaček a skórově je to o patnáct. Z našeho týmu se prosazují jen Gába s Verčou.
A pak se stane nečekaná věc, dostávám balon u bedny, střílím ... a míč končí v koši! A v zápětí další z doskoku. Posledních pět minut prohráváme stále o 12. Už moc nevěřím, že se nám to podaří dotáhnout. Ovšem máme zrovna šťastný úsek, kdy nám to tam padá, zejména Verči štěstí při trojkách neopustilo. A i mně se docela daří, občas nějaké body taky přidám. Pak ubíhají poslední vteřiny. Out. Budeme vyhazovat. Verča rychle vyhazuje, dostává následně míč zpátky, sřílí za 3 body a DÁVÁ! V tom píská rozhodčí, že koš neplatí, že prý soupeřky nebyly připravené hrát. I přes následné protesty náš koš neplatí. Navíc uběhl i kousek času, zbývají poslední 3 vteřiny. Verča znovu vyhazuje. Nahrává Gabči, ta si párkrát dribne a střílí, taky trojku. Míč trochu poskakuje po obroučce a nakonec padá do koše! 49:48. Jsme VÍTĚZKY! Pokud vyhrajeme i následující utkání s Křenkou, zahrajeme si odpoledne finále. V tomto zápase jsem zaznamenala asi své maximum, celkově jsem dala 10 bodů.

Po zhlédnutí kousku zápasu s Křenkou zkonstatujou holky, že mě nebudou potřebovat. Odbíhám si napsat slohovku. 2 hodiny trávím psaním popisu ...aby se dětem lépe učilo - popis současné ideální učebny. Po slohovce se opět připojuji k týmu. Zápas s Křenkou vyhrály holky o 40, postupujeme do finále! Kaňkou na zápase je zranění jedné florbalistky, vyvrknutý kotník. Přesouváme se na Kudelku, nabíráme další holky do týmu. V 6 bychom zápasy vážně neutáhly. Spolu s náma postoupily do finále ještě týmy Slovaňáku a GML. Když vcházíme do haly, vidíme již hrát první zápas. Slovaňák je jasně lepší, ale GML se docela statečně drží. Poté hraje Slovaňák snáma. Brzy nám ujíždí, holkám ubývají síly. V time-outech si dokonce Verča stěžuje na křeče. Nevidím se jim, hrají již 3. zápas bez střídání. Po marné snaze prohráváme asi o 15.

Do posledního zápasu už se nikomu nechce. Nejraději bychom ho zkontumovaly. Navíc nám odchází 3 hráčky - 2 z důvodu pilotní verze státní maturity z matematiky+, jedna kvůli prodělanému zánětu ledvin. Zůstáváme tedy v 6. Musím hrát 10 minut, což je na mě strašně moc, nemůžu téměř dýchat, díky tomu nestíhám dobíhat, doskakovat. Mrzí mě to, ale takový je momentálně život. Zápas pochopitelně prohráváme. V městském kole vyhrává tedy Slovaňák, my bereme krásné třetí místo. :)

Toto bylo pravděpodobně mé poslední učinkování za školu. Bylo mi ctí reprezentovat!


pátek 14. března 2014

BBP Modřice

Poprvé jsem na závodě stála nikoliv v pozici závodníka, ale diváka. Byl to takový zvláštní pocit, vidět všechny okolo se rozcvičovat, zatímco já tam stála v džínech... Na těchto závodech jsem zkoušela především svého nového Nikona a sportovní režim. Fotky jsou sice nic moc, chtěla jsem více sledovat průběh závodu a spíše zkoumala, rychlost foťáku a tak. Hezčí fotky budou snad příště (i když příště už radši ne, příště už bych chtěla chtěla spíše závodit)


Fotky naleznete zde: http://kiki94.rajce.idnes.cz/


úterý 11. března 2014

Blogové narozeniny

Dneska jsou to již 2 roky, co jsem si začala znovu psát blog. Tato myšlenka mě napadla prvně při jednom nedělním odpoledne.
A od té doby jsem napsala 54 článků. Zprvu jsem se snažila napsat o každém závodě. V roce 2013 jsem měla menší krizi a psala jen o nejdůležitějších. Ono je také těžké napsat o všech závodech, když ne všechny byly povedené.
A co se změnilo za tu dobu? Asi docela hodně. Už nejsem mládě a nepatřím do kategorie dorostenek, ale jsem kategorie K23. Zkusila jsem si posunout hranice svých možností. Nejprve jsem si zkusila půlmarathon, o rok později neúspěšně triatlon na polovičních distancích ironmana. Poprvé jsem skončila po závodě v nemocnici. A vyzkoušela závod v pořádné zimě.
A i v osobním životě se trochu něco málo změnilo. Loni jsem se chopila mé životní šance za pačesy a jela  na 2 měsíce pracovat do cizí země - Vídně. Začala více studovat cizí jazyky. A snít, že jednou budu studovat mezinárodní obchod na WU ve Vídni.
Letos jsem se chtěla pokusit o opravu a dokončit půlironmana. V cestě jsou však dvě překážky. Ta první - maturita, moje zkouška dospělosti. Je mi jasné, že v době přípravy na maturitu nebude na kvalitní trénink dostatek času. Proto jsem se domluvila s mojí bývalou šéfovou, jestli bych od června zase nemohla ve Vídni pracovat. Akorát na jiném místě. Snad to tedy klapne.
Ten druhý důvod je trochu horší - absolutní ztráta "formy." Tělo na trénink vůbec nereaguje, jako kdyby vůbec trénink nikdy neviděl. Snad tedy doktoři brzy příčinu najdou. Momentálně trénuji velmi zlehka.

Na závěr snad jenom - doufám, že se sportem nikdy nepřestanu a budu se jím bavit celý život. Děkuji Vám, že jste si k mému blogu našli cestu a doufám, že se na mých stránkách zase někdy objevíte. :)


Malinko statistiky: 
Počet článků: 54
Počet zobrazení stránek - čtenářů, kteří si ke mně našli cestu: 11 720
Nejoblíbenější článek: Vídeňské a nákupy jídlo - trochu nevšední na sportovní blog :)
Nejoblíbenější měsíc: listopad 2013
Závody, na které nejraději vzpomínám: půlmarathon: Bratislava 2012, dálkové plavání: Plzeň 2012, triatlon: Mělník 2012
Nejvtipnější cesta k mému blogu: Co dělá moje postel keď spím :D, jsem chodila spát okolo (klíčová slova, která byla zadána do vyhledávače googlu)

sobota 8. března 2014

Palestra Kbelská desítka 2014

Díky tomu, že pobývám v poslední době často v Praze, tak začínám zkoušet i pražské závody. Jako první jsem si vybrala známý závod - Kbelskou desítku. Doma mi dali cíl, že to musím běžet konečně pod hodinu. Snažila jsem se trochu natrénovat. Za leden jsem naběhala poprvé přes 120km, v únoru příprava obdobná. Moje forma by tedy měla vstoupat vzhůru, a ne běhat na úrovni časů, kdy jsem začínala. Přesto jsem se postavila na start. Doufala jsem, že mě tělo překvapí, a poběží mi to jakžtakž, jak už se mi párkrát přihodilo.


Jsem domluvená s Lídou, že mi udělá vodičku na hodinu. Bohužel jsem ji v tom davu lidí ztratila, tak začínám sama. První metry jdou velice těžko. Předbíhá mě vodič na hodinu. Snažím se ho držet. Docela mi to jde, že by běžecká krize zažehnána? Pohybuji se většinou v popředí skupinky. Ovšem zároveň cítím, jak mi dochází. Není něco špatně, když by měl běžet tempem kolem 6:00km? Kolem 4. kilometru se propadám. Začínám zpomalovat. Stále se snažím zmobilizovat síly a věřím, že skupinku doběhnu. Kolem 5. kilometru už je díra daleko větší. Začínají mě všichni předbíhat. Nejsem schopná se nikoho udržet. Zpomaluji a zpomaluji. Už si začínám myslet, že to nikdy nedoběhnu. Snažím se ale myslet i pozitivně a pořád doufám, že se krize rozběhne a já doběhnu skupinku běžící kolem hodiny. S přibývající metry avšak i já, věčná optimistka, přestávám doufat. Snažím se to nějak na sílu doběhnout slušně, ale nejde to. Konečně už vidím cíl. U něho světelnou tabuli, ukazující uplynulý čas od startu. Číslo začíná 1:07:xx. Alespoň o finiš se pokouším, i když fiasku už stejně nezabráním.


Rozhodla jsem se, že to konečně začnu řešit. Objednala jsem se k doktorovi, jsem poslána k dalším. Moje tělo se dostalo do obrovské krize, navíc se mi na nohách a obličeji udělal další ekzém. Navíc jsem se začala obrovsky zhoršovat ve sportu. Momentálně běhám hůř, než v dobách, kdy jsem s během začínala. Snad to nebude nic vážného a já se za chvíli vrátím opět k závodění. A hlavně - najdu sportu chuť, kterou momentálně díky zdravotním problémům nemám.

čtvrtek 27. února 2014

Dálkový pochod z Řevnice do Davle

Nepředpokládala jsem, že o týden po výletě po Berounsko půjdu zase dálkový pochod. A delší. Vždycky jsem totiž říkala, že než abych takovou porci kilometrů uběhla/ušla, tak je radši uplavu. No dobře, po sobotě možná trochu názor změním. Sice mě bolí nohy a zadek (Z ČEHO?!), ale asi je to fakt lehčí. Asi holt stárnu.

Budíček byl již v 5:30, trochu krušné vstávání na sobotu ráno po prázdninách. Ale i tak jsem si udělala pořádnou snídani a vyrazili jsme. A vzápětí na Smíchovském nádraží zjistili, že nám to o minutu ujelo. Půlhodinovou nucenou přestávku jsme tedy strávili popíjením ranní kávy a k prozkoumání nádraží. Neuvěřitelně hnusné nádraží. :-)

Konečně přijel náš vlak. ČD docela překvapili, čekala jsem ten červený hlučný, místo toho přijel tichý modrý, takže se dalo během i povídat. Dvacetiminutovka uběhla ve vlaku celkem rychle a už jsme vystupovali. Místní lidé byli v celku překvapení na ten dav lidí, tolik lidí v Řevnici asi běžně nevystupuje. :-) Registrujeme se, dostáváme mapu a vyrážíme. Start byl kdykoliv od 7 do 10. Nejprve jsme vycházeli z městečka.

Dostáváme se na lesní cestu, na které se pokouším poprvé rozběhnout. Moc mi to však nejde. :( Cestou potkáváme traktor ... A konečně další chodco-běžce. Díky tomu, že jdeme hodně podobným čase, nemáme šanci se dohonit.

A konečně se dostáváme do Mníšku pod Brdy. Nejprve obdivujeme místní zámek, u kterého musíme mít fotku. Pak si děláme kratší přestávku a jdeme nakoupit malinkatou svačinku do místního Albertu. Banány. A kočičku, teda Pribiňáčka. A na zapití litrovou kolu - občas miluji závody, vím, že hnedka vše spálím. Jediné, co nás překvapuje - je fronta u pokladen - tak velké nemají snad i v samotné Praze.

Po menší svačince se opět vydáváme na cestu. Vracíme se zpátky do lesa. Trochu Pražákům závidím, že tak úžasnou přírodu mají za rohem. Stačí sednout do regionálního vlaku a za 20 minut už jsem v lese! :-) Neříkám, že v Brně nemáme les. Ale ne tak obrovský :-)

Abychom se dostali na druhou stranu cesty, musíme přejít malinkatou řeku. A co se mi ale nestane. Jeden kámen se mi převrátí a já šlápnu do řeky. Naštestí zjišťuji, že moje boty jsou naštěstí nepromokavé a žádnou mokrou botu necítím. :-)

Závěrečné kilometry pociťuji bolest v noze. Už zase. To stejné místo, které už mě několikrát bolelo. Výrazně zpomaluji. Naštěstí zabírá růžový zázrak - Paralen a bolest tlumí.


A konečně vidím Davli! Nejprve se ovšem musíme vyfotit. Po dlouhých 38km, dostáváme v cíli diplom a tatranku. Chceme si doplnit energii, proto se chceme stavit na jídlo. Ovšem zjišťujeme, že nám jede za 10 minut vlak a další jede až za hodinu. A to se nám nechce čekat. Nasedáme tedy do vlaku. Obědovečeři si dáváme v naší oblíbené pizzerii, která je od našemu domu vzdálená celých 50m (neskutečně daleko po tolikati kilometrech! :-))




neděle 16. února 2014

Okolo Berouna (Karlštejn a okolí)


Co dělat o víkendu v Praze? Řekli jsme si s taťkou a vyrazili na dálkochodecký trénink do Berouna. Auto necháváme u vlakového nádraží, z kterého vybíháme. Běžíme po červené značce směrem na Karlštejn. Bohužel mi to dneska moc neběží, tak velikou část jdeme. Po cestě se zastavujeme u svatého Jana pod Skalou, na kterou vylízáme, abychom měli nádherný výhled na krajinu. Děláme menší fotografickou pauzu, po vyfocení nejnutnějšího běžíme zase dál.


Cestou míjíme nádherné potůčky i první jarní kytičku. Začíná se silně oteplovat, mám téměř pocit, jako kdyby bylo jaro. Konečně dorážíme na hrad.

Po důkladné prohlídce jdeme na oběd. Dneska nic sportovně-dietního nemáme, protože se to tady nevaří a musíme se smířit se smažákem a gulášem. :D Vracíme se zpátky do Berouna po silnici.


Cestou míjíme spoustu cyklistů, jak na silničním, či horském kole nebo rekreačním. Dokonce potkáváme i početné balíky. A motorkáře, kteří se už nemohli dočkat, až vytáhnout své stroje zpátky na silnice. Bohužel, někteří jsou dosti nepozorní a nechávají si malé odstupy.


Poslední kilometry už mě docela dost bolí nohy. Mám pocit, že už neujdu ani metr. Nejraději bych nasedla do vlaku, který jezdí podél řeky zpátky do Berouna. A ten nádherný pocit, když dojdete konečně po 28km do auta, je k nezaplacení. :)

neděle 26. ledna 2014

LH24 2014 aneb 24hodinovka v -60°C

Tátovi začal být i ironman nějak málo, a tak začal koketovat s ultraběhy. A to pak už je jen otázka času, kdy mě do toho zatáhne taky :) Už loni jsem se závodu na Lysé hoře zúčastnila, tenkrát jsem dala 1 kolo. Letos byl můj cíl kola dvě. A tak jsme se zase přihlásili jako štafeta a v pátek odpoledne jsme vyrazili na závod. :) Bydleli jsme opět v nádherném penzionu Sluníčko, který byl cca 200 metrů od trati. Letos trošku menší komplikace - přijeli jsme až po 20. hodině, jenže na penzionu se vařilo pouze do 6. A tak jsme hladoví zpráskali všechno možný, abychom své žaludky alespoň trochu naplnili.

Penzion Sluníčko


Start byl v 11.Taktika byla stejná jako loni. Táta zahájí, já půjdu 2. kolo, pak táta počet kol dle libosti a já půjdu své druhé kolo ráno před osmou. Jsem celkem nervózní, nechci přijít ani o jednu sekundu pozdě na předávku. Proto se rychle oblíkám a mažu z penzionu. Letos mám lepší boty na závod, půjčené Salomonky od Lídy. Jsou vážně parádní, nepromokaj, moc nekloužou a jde se v nich skvěle.

Jdu umýt boty.

Na předávce jsem již ve 12:44, místo stanovené jedné hodiny. Snažím se trochu zahřát nad ohníčkem a sleduji příchozí. Někteří vypadají jako sněhoví muži. :) Mají várku sněhu na vousách a obočí. Ve 13:08 můžu na trať. Trochu mi zmrzly prsty na rukách. A tak nadávám, co to jdu zase za závod. :D Pak se dostáváme na lesní cestu. Prstům už je dobře, konečně si užívám, že jsem na tak nádherném místě. Normálně takové lesní cesty nahoru vyloženě nesnáším, ale dneska své nohy nepoznávám. Jakoby mi je někdo vyměnil. Absolutně nechápu, kde se v nich najednou taková lehkost bere a já začínám předbíhat (předcházet jednoho běžce za druhým!) Nahoru, na rovinatou cestu, se vydrápu absolutně nezadýchaná. Nepoznávám se a rozbíhám se. Na rovince předbíhám ty, kteří jdou. A najednou přichází vrchol Lysé. Strmá cesta nahoru. V jednu chvilku zaškobrtnu, přesto se nadále v euforii usmívám. Přítomný kameraman to komentuje slovy: "Tak tohle jsem ještě neviděl. Ty se směješ, i když padáš." :)) Nahoře pod Lysou je to pěkně zledovatělý. Přemýšlím, jestli si vytáhnout nesmeky, ale nakonec je nechávám v batůžku. Nechce se mi sundávat rukavice a zbytečně mrznout. Pořádně fouká. Prý pocitově je -60°C. Brrr. Nějak se nakonec na ten vrchol vyškábávám. Jooo, jsem nahoře! Ale moc si to neužívám. Je obrovská zima a není nic vidět.
Jako z pohádky.
Jdu dolů. Klouže to. Tady budou nesmeky nutné. :( Vytahuji je. Musím sundat rukavice. Chvilku s něma zápasím, ale nakonec je mám na nohou. Počkat, ale tuto mám naopak! Tak si je ještě tu jednu předělávám a jdu dál. Po chvilce mě jeden běžec upozorňuje, že mi nedrží číslo. Zkouším ho spravit, leč sichrhajska je poškozená, takže se mi číslo na batoh dát úplně nepodaří. No snad mi někde nespadne ... Cestou dolů je mi pořádná zima. Nejvíc trpí mé nohy a ruce. Jsem tak zmrzlá, že nejsem schopná nějaké rozumné rychlosti a jdu si dolů jako šnek. Po chvilce prsty na rukách bolí jako čert. A tak je mi nějaký čas okruhu ukradený. Celou cestu nadávám, vůbec si ty krásy přírody neužívám. Jediné, na co se těším, je teplá vana. Cesta se mi zdá nekonečná, delší jak nahoru. Zdá se mi, jako by jí nebylo konce. A konečně vidím světýlko! Jupí, jsem zase zpátky v civilizaci! Po chvilce najdu taťku, předáváme věci a já jdu do tepla na polívku.

Odměna po závodě. :)

Výsledek mého snažení?
1 pád, 3 omrzlé prsty, 2 puchýře na nohách, 1 bolavá noha = ráno nikam nejdu. :D Určitě bych šla ráda nějaký podobný závod ještě jednou, ale jedině v létě a s trochu lepším vybavením. Uvidím, jak to všechno dopadne. :)

Nikdo, kdo by mě vyfotil, tu nebyl, a tak jsem se vyfotila sama v zrcadle. No dobře, příště ten blesk raději vypnu. :D

středa 22. ledna 2014

Příprava na LH24 - den na Ještědu

Jako trénink na Lysou horu, jsme zvolili s taťkou Ještěd, který je z Prahy blízko. Původně jsem si myslela, že strávíme den v mlze, ale naštěstí po vyjetí z Prahy se mlha roztrhala a my si nakonec užili krásný den. Ještěd jsme dali 2x - ale za to o to delší a horší cestou. :D Chtěla jsem dát i 3 kolo, ale to bych nemohla mít spánkový deficit a vstávat v sobotu tak pozdě. :)
A pak že se v ČR nedá lyžovat ...

Někteří se nahoru svezli lanovkou ...

Jiní si to poctivě vyšlapali ...

Jedna společná ...

Táta jako model ...

středa 1. ledna 2014

Předsevzetí do roku 2014

 K novoročnímu rituálu patří už každoročně novoroční předsevzetí. Pro mě je rok 2014 poměrně důležitý. V květnu skládám maturitní zkoušky a v průběhu května-června píši několik přijímaček. Proto nikoho z vás snad nepřekvapí, když tyto dvě studijní události budou mými cíli v roce 2014. Kam se budu hlásit? O tom až někdy příště :)


Pak tu mám jeden pracovní sen. Chtěla bych jít opět pracovat do Mc Donaldu, avšak do jiné filiály. Né že by se mi v Donau Zentru nelíbilo - naopak byli tam velice příjemní lidé a byla radost s něma tvořit jeden veliký tým. Jenže bych ráda pracovala i v neděli. :) Snad to bude shánění práce o dost jednodušší než letos. :)


Dále mám jeden sportovní cíl. V létě bohužel žádný poloviční ironman v triatlonu nestihnu, proto bych chtěla alespoň uběhnout půlmarathon. Zvolila jsem si tentokrát ten pražský, který už mě lákal mnoho let a vždycky jsem ho sledovala v televizi. Letos ho konečně uvidím po dlouhé době i naživo. :)


A pak tu mám ještě dva pidi cíle - loni mě psaní blogu hodně chytlo, takže doufám, že budu častěji a pravidelněji přispívat. A kvantita nebude na úkor kvality. :)


A ten druhý - naučit se vařit. :D Umím spíše péct než vařit, proto bych to chtěla letos napravit a umět víc jídel než doposud. :)


Přeji tedy všem mým čtenářům všechno nejlepší do nového roku. Ať se vám splní i ta nejtajnější přání a doufám, že si najdete čas na můj blog i nadále! :)