čtvrtek 19. dubna 2012

Juniorský marathon

Tato akce se mi hodně líbí. Je to soutěž škol, kde se běží štafetově 9x 4km a poslední běží 6,195 km, aby to v celkovém součtu vycházelo přesně na marathon (42,195 km). Pro mě spíše sprint než marathon. Ve štafetě běží 7 chlapců a 3 dívky, které běží 3., 5. a 7. úsek. Napřed se běží semifinále v každém kraji. Poté vítěz, případně 2 týmy, či 3 (závisí na počtu účatníků) postupují na Marathon do Prahy, který se koná v květnu. Každý účastník získává tričko a pár drobností. Skvělá motivace pro studenty, aby se zvedli ze židle a šli běhat. :)

Závod
Letošní tričko.
Při příchodu do Lužánek zjišťuji, že běžím až 7. Raději bych běžela 3., či 5. úsek a měla to dříve za sebou. Pan profesor každoročně sestavuje 3 týmy, letos běžím v C týmu a měla bych být nejrychlejší holka. :D Tým, který je bez ambicí se studenty běhající pro zábavu. Jsem ráda, že to tak dopadlo, po včerejším náročném tréninku na kole se cítím hodně unavená a kdyby to náhodou nešlo, nic se nestane. A tým má totiž za úkol vyhrát a postoupit do finále. Dostat se na naší škole do A týmu je docela těžké. Máme na škole spoustu skvělých atletů, či orientačních běžců, běžkyň na lyžích, biatlonistů/biatlonistek nebo tenistů (bronzového na ME). Dokonce i účastnici zimní olympiády ve Vancouveru Terezu Vaculíkovou. Sporty, které mají k běhu hodně blízko. Letos mě celkem mrzí, že tu nejsou čipy, budu si muset čas měřit ručně. Letos se tedy bude místo čipu předávat reflexní náramek na ruku. Běží se stejný okruh (5 kol - 800m okruh kolem Lužánecké budovy) jako loni, jen v opačném směru. To by mě mělo více vyhovovat. Místo prudkýho kopce tam bude seběh. Závod je odstartován přesně ve 12 hodin. Chvilku po startu potkávám překvapivě plavkyni Markétku. Běží za GML (Gymnázium Matyáše Lercha) na 3. úseku. Povídáme si o novinkách z plavání a jiných. Jdu se s ní i na chvilku rozběhat. Pak už musí na předávku a utíká. Běží nádherně, její krok je uvolněný, radost pohledět. :) Nechávám Markétku běžet a jdu se rozběhat s další Markétkou, tentokrát už z naší školy. :D Snažím se rozbít únavu co to jde, ale moc se mi to nedaří. Další Markétka taky odbíhá, sleduji chvíli trať a průběžné výsledky. Jaroška "A" je v čele s obrovským náskokem, za ní je tým z GML a na třetím místě se drží BIGY (Bikupské gymnázium.) Markétka dobíhá, na trati je 6. člen týmu, jdu se znovu rozběhat. Dneska již potřetí. Začínám být lehce nervózní. Přece jenom je to reprezentace školy, chci běžet na 110%. Při každém rozběhání před závodem si dávám 2 sprinty. Dneska mi překvapivě celkem jdou, snad mi to půjde i na trati. Jdu do koridoru na předávku. Za chvíli přibíhá štafetář, předává mi reflexní náramek, který mi padá na zem. Zvednu ho a už běžím. Snažím se běžet volně, hlavně to nepřepálit. První kolo celkem jde, ale mýmu kroku chybí lehkost. 3:50. Ve druhém kole přichází krize. Bohužel se mi ji nedaří překonat a dokonce si po kole zapomínám zmáčknout mezičas. Druhém a třetí kolo běžím za 9 minut. Zpomaluji. :( Je mi jasné, že dneska to žádný super čas nebude. Ve čtvrtém kole je krize ještě větší. Mezičas 4:50. Vidina, že už mě zbývá poslední kolo, posledních pár metrů do cíle mně dneska vůbec nepomáhá. Ba naopak krize je ještě větší. Snažím se zrychlit, poslední metry se snažím zafinišovat, strašně to bolí. :( Konečně se dostávám do cíle. Výsledný čas 22:25. Hodně mě to mrzí, chtěla jsem reprezentovat lépe. :( Sice jsem si vylepšila čas z loňska o 30 vteřin, ale chtěla jem víc. Snad někdy příště. Dívám se na hodinky, vidím že bych dnešní cyklistický trénink mohla ještě stihnout. Před odchodem domů stíhám ještě finiš vítězné štafety. Nakonec vyhrává tým GML, náš tým A prohrává ve spurtu. Naštěstí je tu štafet dost a i naše A družstvo se podívá do Prahy. Příští rok, či za 2 se pokusím také dostat do A týmu. Když se mi to nepodaří, holt mi nezbude než se přihlásit a běžet ho celý. :D Po příjezdu domů začíná pršet, dneska na trénink už nikam nejdu ... :)

sobota 14. dubna 2012

Běžec Vysočiny - Jarní běh v Pávově

Seriál Běžec Vysočiny mám hrozně ráda. Závody v nádherné krajině, většinou v lese. Dříve jsem tyto závody brala spíše pro zlepšení fyzičky při basketbalu. Hlavně táta má k tomuto seriálu zvláštní pouto. Našel si zde 1. soupeře. Hejkala. Moc ráda vzpomínám na ty boje, kdy spolu bojovali o každičký metr. Bohužel Hejkal před pár lety zemřel při vážné autonehodě. Od té doby zájem o Běžce Vysočiny z tátovy strany trochu ochabl. A jelikož ve čtvrtek pršelo, musela jsem místo běhu zůstat doma a posilovat. V pátek jem si chtěla nahradit manko za čtvrtek, proto jsme se vypravili do Pávova, na téměř devítikilometrový závod, netradičně ve třech s dědou. Ve čtvrtek jsme měli bežet po měkkém a jelikož les v Jundrově je vybetovaný, Vysočina toto kritérium jednoznačně splňuje. :D

Závod
Konečně odbila pátá hodina a my utíkáme do lesa. Běží se po příjemné lesní cestě. Po chvilce začíná nepříjemný kopeček. Pokračuje až do Zborné. Tady to já přeci znám, dole u sjezdovky se běží jiný závod BV. :) Přibíhám  k hospodě. Projede mi mráz po zádech. Tady jsem Hejkala viděla naposledy. Odbočuji do prava a přede mnou vidím nahoře na silnici houf lidí. Tam se asi taky běží. :( Moje obavy se vyplňují, přede mnou je další kopec. Je hodně náročný, místy i jdu. Naštětí žádný kopec není nekonečný a konečně jsem na jeho vrcholu. Pokračuji po rovince, po silnici. Nohy se mi začínají rozebíhat a zrychluji. Najednou mě předjíždí cyklista. Nesmírně mu závidím. Tady by se jezdilo! Je tu nádherná krajina a silnice téměř bez aut. V Brně se bohužel jezdí těžko. Moc možností kam jet nejsou. Silnice jsou plné aut, Brněnskou přehradu znám téměř nazpamět a cyklostezka je v létě zaplněná bruslaři. Po dvoukilometrové rovině následuje otočka zpět do vesnice Zborné. Předbíhám 2 atletky, které asi budou patřit do mé kategorie juniorek. Je na nich vidět, že toho mají plné zuby, zdá se jim to moc dlouhé. Konečně přichází odměna a je tu na řadě seběh, který je skoro až do lesa. Následuje rovinka v lese, malý seběh a jsem v cíli. Při shlédnutí hodinek jsem se zaradovala. Čas 59:53! Na takovou kopcovitou trať výborný výkon. Bohužel nečekáme na vyhlášení, spěcháme do Brna. Při ranním kouknutí na výledky zjišt´uji, že jsem svoji kategorii vyhrála! :) Doufám, že tento závod BV nebude v letošní sezóně poslední a na Vysočinu se brzy vrátíme.

čtvrtek 12. dubna 2012

Aquatlon Zlín

Pro spestření velikonočního víkendu jsme se s taťkou vydali na aquatlon do Zlína (plavání 400m + 5km běh) Na tomto závodě startovali i takové esa jako jsou Jan Čelůstka, či Petr Vabroušek, který si přišel zazávodit i se svým synem Filipem a otcem. Pro mě to byl takový mini souboj s taťkou a ukázka, jak na tom jsem. Letos už moc neplavu, tak mě hlavně zajímal výsledek plavání a chtěla jsem se podívat, jestli jsem se moc nezhoršila.

Plavání
Plavalo se na 25m bazénu po dvou lidech na dráze. Já jsem startovala hned ve 2. rozplavbě. Mohla jsem tak sledovat souboj táty s Vabrouškem starším. Nakonec táťka o dohmat vyhrál. Poté jsem šla na start já. Absolutně jsem nevěděla co mám od sebe čekat. Sice dle tréninkových časů bylo vidět, že jsem na tom zhruba stejně jak před rokem, ale když jsem byla týden plavat u Jany, tak jsem měla problémy s delšími tratěmi. Do vody jsem skočila úplně poslední. Asi jsem nevěřila tomu, že už pískli nebo snad jsem nechtěla dostat 15sec penalizaci za předčasný start. Hned před obrátkou bylo však vše jinak - byla jsem první! :O Proto jsem šla do dalších metrů s obrovskou rezervou. Bála jsem se, že mi dojdou síly a po 200 mě ostatní přeplavou. Jenže co se nestalo, opravdu jsem svoji rozplavbu vyhrála! Čas 6:34 není špatný, ale mám z něj smíšené pocity. Neměla jsem se pokusit to víc napálit a pokusit se vylepšit můj "osobák" - 6:24? Rozhodně je tam dost, co zlepšovat.

V cíli, překvapení. Opravdu jsem vyhrála!
Běh
Běžet se mi po plavání vůbec nechtělo. Bylo strašně chladno a já běh na ovále nemám ráda. To kroužení pořád dokola! Navíc téměř vždycky přepálím začátek ve snaze zlepšit si osobák a zbytek na běhu na dráze trpím. To ale tentokrát nehrozilo, o žádný atak na osobák jsem se nechtěla pokoušet. Byl teprve týden po mé půlmarathonské premiéře a na trénincích jsem se cítila dost špatně. Proto jsem se po startu snažila běžet volně. Pak jsem uviděla ve předu jednu soupeřku, tak jsem se jí stačila držet. Jenže při předbíhání nás jinou skupinkou mi soupeřka trhla a utekla a už jsem ji nedohnala. Pokračovala jsem ve stejným tempu dále. Začalo sněžit. I když jsem měla dvě trička na sobě přesto mě ten studený vzduch profoukl. Dostala jsem křeče do břicha. Cítila jsem se opravdu mizerně. Mám to vzdát? Ne, nakonec jsem si řekla. Bude to skvělý trénink na psychiku, který se mi snad bude hodit v sezóně. Křeče po chvíli pominuly, ale ztuhly mi svaly na boku. Zbytek závodu jsem si protrpěla, proto jsem byla velice ráda, když jsem doběhla do cíle. Čas mě velice mile překvapil. Nový osobák 27:18!! Věřím, že kdyby bylo lepší počasí, tak by se mi podařil daleko lepší čas.

Celkové zhodnocení závodu
Celkově se mi závod vydařil. Jsem moc ráda, že jsem se nijak nezhoršila v plavání. Těší mě že konečně se mi podařilo překonat osobák z TT z loňského Tábora. Závod mi vryl trochu nové motivace. Přesvědčila jsem se že ta dřina za to opravdu stojí. V juniorkách jsme startovaly pouze dvě, proto jsem se i já probojovala na stupně vítězů. Vítězkou se stala reprezentantka Aneta Grabmüllerová, která bude startovat i na Mistrovství Evropy juniorů. Aneta zároveň bojovala i o vítězství v ženách, nakonec však ve finiši prohrála. Byla jsem ráda, že jsem mohla sledovat naše nejlepší triatlonisty nebo třeba souboj tří generací - nejlepší český železný muž zde závodil po boku svého otce a dvanáctiletého syna.

Výsledek duelu JÁ X TAŤKA

Věděla jsem, že na aquatlonu nebudu mít žádnou šanci. Táta to totiž na dráze umí. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, že jsem svůj duel prohrála. Série se tedy vyrovnala na 1:1. Doufám, až příště budeme závodit budu Tobě daleko větší soupeřkou a na tiatlonech Tě pořádně potrápím.









pondělí 2. dubna 2012

Polmaratón Bratislava, aneb můj 1. půlmarathon

Moje kámoška. Doufám, že letos spolu toho ještě hodně objedeme!
Když běžel před 8 lety svůj 1. půlmarathon táta, nevěřícně jsem koukala, jak někdo může takouvou vzdálenost uběhnout. 21,0975km. Nikdy mě nenapadlo, že takovou vzdálenost budu schopna někdy uběhnout já. ALE! Uběhlo pár let a já najednou stojím na startu svého 1. půlmarathonu. Ale co tu dělám, jak jsem se k běhu dostala? Táta mi koupil silničku. Prý ať si vyzkouším nějaké závody. Coby IRONMANista by nedokázal přenést přes srdce, kdybych triatlon nevyzkoušela. No ale přece nemůže stát Merida rok v garáži! To teda ne! A tak jsem začla pomalu s triatlonem. Říkala jsem si, že v dálkovém plavání jsem toho dokázala hodně - uplavala jsem 20km. Chystala jsem se v té době na Zürichsee. Zjistila jsem, že už si nemám co dokázat. Ano, zbyl tady ještě pokus přeplavat kanál La Manche, ale ten je hodně nákladný ... Po  neúspěšném pokusu uplavat 27 km v Zürichsee jsem se vrhla ve Vídni trénovat běh. Ze začátku mi to nešlo, ale malými krůčky jsem se začala zlepšovat. A přišel 1. delší závod. Nike Run Prague, moje první desítka. Na tento závod jsem se hodně těšila. Jenže v ten den bylo na závod nezvyklých 35°C a já než s časem jsem bojovala s počasím. Poté přišel v říjnu další závod Vokolo Príglu. Tento závod jsem v pohodě zvládla, proto táta navrhl, ať se přihlásím na půlmaratón. Dobře tedy. Uzavřeli jsme spolu sázku. Pokud poběžím na "nominačním závodě" Hornické desítce 55 minut, pojedem na půlku do Berlína. Vidina, že uvidím svoje nejoblíbenější město v Evropě mě přimněla pokračovat v tvrdé práci. Nakonec se mi čas splnit nepovedl, proto jsem měla na výběr 3 půlky. Prahu, Wien a Bratislavu. Prahu jsme hnedka škrtli - prý tam je hodně lidí a nedá se tam běžet. Zbývala Wien nebo Bratislava. Nakonec jsme se rozhodli pro Bratislavu ze 3 důvodů - je tam nižší startovné, dá se tam běžet zároveň marathon (aby se táta nenudil) a rozdávají tam na památku trička. (Později jsem tohohle rozhodnutí trochu litovala - nemají tam Starbucks - kde budu čekat po závodě ??!! :D)

Závod

V pátek při vyzvedávání startovního balíčku. :D
Konečně nastala ta správná hodina a závod byl odstartován. Jelikož jem se postavila docela dozadu do koridoru, čekala jsem 2 minuty než jsem proběhla startem. První metry jsem si naplno užívala potlesk diváků a pořád jsem nemohla pochapit, že já běžím půlmaraton. Nohy jsem nechala volně vést a "kochala" se Bratislavou. U 2. km při náběhu na most mě předběhli vodiči na marathon na 4:00, takže 1/2 zhruba za 1:55 - 2:00. Řekla jsem si, že na to ještě úplně nemám a nechala jsem skupinku s vodiči běžet. Užívala jsem si běh po mostu a kolem sebe jsem viděla nádherné budovy. Konečně nám vysvitlo i sluníčko a pořádně se oteplilo. A už tu vidím 1. občerstvovačku. Doběhnu k ní. Šok. Nemají tam vodu s kelímky. Vybavuji si Nike Run Prague. Bojím se, že na ostatních občerstvovačkách to bude stejné. Chvilku si tedy počkám, trochu se napiji a běžím dál. Vím, že mně sluníčko nedělá dobře. Pitný režim při závodu je u mě extrémně důležitý...
Apríl. Aneb, když sněží v dubnu.
 To není možný! Před chvilkou jsem proběhla první občerstvovačkou a už je tu druhá. Beru si 2 kostičky čokolády, joňťák a probíhám kontrolou na 5 km. Dívám se na hodinky - 30:30. To jde. Pozoruji 1. výměnu štafet. Vidím štafetu z Züricha. Projel mi mráz po mrázech. Neúspěch z léta mě pořád mrzí.
Na 6-7 km se ke mě připojuje Jozef. Ptá se mě, jestli nechci běžet půlmaraton pod 2 hodiny. Ujišťuji ho, že rozhodně ne. Na 7. km vidíme houkající motorku od policie. Kampak asi jede? Za pár metrů vidím auto, které tam nemá co dělat. Slyším i nadávajícího řidiče - To už snad přeháníte! Na policistu to však nezabírá a odjíždí s řidičem na motorce pryč. Skvěle hlídají trať, díky!
  A konečně je tu 10. km - 1:01:28! Nový osobák na 10 km! No není to moc rychlé? Kdyby se dneska běžela jen desítka, čas by byl pod hodinu, sil mám ještě dost.Mám nutkání zrychlit, ale Jozef mě varuje, že bych na 17. km vytuhla. Na 16-17.km prý začíná opravdový půlmaraton se vším všudy.  Pokračujem tedy poklidným tempem dál. Najednou před sebou vidíme Španěly. Sakra já se učím jen anglicky, francouzsky a německy :D Jozef s něma prohodí pár slov i za mě. Předbíháme je. 15. km - 1:34:17. Připojuje se k nám táta. Říká, že mu to moc neběží, večer odlétá do Londýna, tak si to radši krátí na půlku. Běžíme. U toho si povídáme - kde Jozef všude běžel a o jaké má osobní rekordy. To jsou časy, o kterých si můžu nechat jen zdát. Byl i na mistrovství Evropy, světa masters. Neuvěřitelné. Najednou se zatáhne, strašně fouká. A začíná sněžit! Je apríl, takže se tomu nemůžu divit.
V cíli Josefem. A s medailí na krku!
 Snažím se běžet, co to jde, přesto jistě zpomaluji. Dobíháme do centra! Už jen kousek. Jenže to nejhorší začíná, běh po kostkách do kopce. Přichází krize, na 20. kilometru! Naštěstí je tu občerstvovačka, beru si banán na posilnění a snažím se běžet. Je tu červený koberec. Davy lidí mě mohutným povzbuzováním ženou ke sprintu. Předbíhám ještě na cílové rodince a je to tady! Zvládla jsem to! Uběhla jsem 21,0975km. :) Cílový čas 2:14:15. Čas, který by mě ve snu nenapadl. Za odměnu jsme si s taťkou dali tiramisu. Už přemýšlíme, jaký si dáme půlmaraton příští rok? V Praze, ve Vídni  nebo v Pardubicích? ;)

A co bude další cíl? Táta už straší Marathonem...

P.S. Chtěla bych poděkovat tátovi a vodiči Jozefovi za doprovázení tratí.
Sladká tečka na závěr. Prostě jsme nemohli odolat. To těch cukráren tam muselo být tolik?!