úterý 4. června 2013

Czechman 2013 - 2 defekty znamenaly mé DNF nebo spíše DSQ?

„Pojď se mnou na půlironmana! (1,9km plavání – 90km kolo – 21,1 km běh)“ navrhl taťka.
„Nemůžu, na to nemám,“ zněla moje odpověď.
Když jsem se po několikátí měsících konečně rozhoupala, že půjdu, byl největší problém vybrat, na který půjdu.
„Vyber si buď z Vídně, Linze nebo Czechmana (v Mělicích)“
A pro mě nastalo těžké dilema. Vídeň beru jako své druhé město, v Linzi se mi moc líbilo a Mělice jsou domácí závod, navíc MČR. Zvolila jsem nakonec Czechmana, protože měl nejlepší termín.

Bohužel, od března mě téměř 2 měsíce trápilo zranění kotníku. Nemohla jsem moc běhat. Byla jsem skeptická, myslela jsem si, že to je pro můj první start konec. V květnu jsem mohla konečně začít naplno trénovat a já mohla znovu začít snít, že svoji první půlku dokončím. Na začátku dubna jsem dokonce absolvovala první soustředění teple, kde i přes nepřízeň počasí jsem se snažila odtrénovat nejvíc, co to šlo. Bohužel, to nemělo takový efekt, protože v Brně na trénink venku pořád panují tvrdé chladné podmínky. Někdy, kdy už jsem konečně vyrazila na kolo, tak jsem píchla, protože v ten den ráno pršelo. A protože jsem holka, duši si vyměnit neumím a občas si ji s sebou ani nevozím. ;) :D
Táta asi dva týdny s obavou sleduje předpověď. Buď bude pršet, nebo bude den bez deště, 20°C. Chce start zrušit, ale já jsem proti. Je mi naprosto jedno, jak bude, hlavně ať není 30+°C. Přípravu rozhodně nepodceňujeme a kupujeme nové nepromokavé žluté bundy, skvěle ladící k mé kombinéze. Pro mě se navíc kupují nové nepromokavé návleky na tretry.
Vyrážíme již v pátek, v Pardubicích se zase koná nějaká akce a je ucpaná. Vyzvedáváme si v Mělicích startovní čísla, jdeme na večeři a spát.

Ráno vstáváme již v 8 hodin. Jdeme se nasnídat. Nejradši bych si dala nějakou kaši, ale musím se uspokojit s cornflaky s jogurtem. Po snídani se vydáváme na místo startu. Mírně prší. Parkujeme na louce, která už je taková menší bažina. Jdeme uschovat materiál do depa. Taťka se zdraví se svým slovenským kamarádem, slovenský profesionalista, Josef Vrábel. Baví se o vybavení. A tak trochu tím udělá reklamu na Vabrouškův obchod s Blue Seventy, na neoprenové mininávleky. Jdeme ihned k Vabrouškovému stánku a jedny kupujeme. Ještě si kupuji novou zelenou čepičku. Zelené čepičky se hodně špatně shání.
Ve 12 je start. Jsem hned v druhé řadě, abych se vyhnula kopancům. Stejně je to málo, přede mnou je prsař. L Přijde mi, že mi to plave, snažím se o dlouhá tempa. Poprvé se mi plave v neoprenu dobře a jsem za něj dokonce ráda! (Od zarytého odpůrce neoprenů je to trochu zvláštní J) Přibíhám do depa. Jelikož je jen 10°C, pořádně se oblíkám. Mám místo hned vedle adeptů na vítězství. Komentátor je tudíž hned vedle mě a neustále komentuje, zda mé věci spolu ladí J Poprvé nasazuju návleky na tretry, dost mě to zdrží, nemůžu to na sebe nasoukat. Konečně vyrážím. Cítím se čerstvě, jako kdybych vůbec neplavala, snad jsem to tak neodflákla! L Jede se mi dobře, i přesto mě objíždí hromada závodníků s časovkářským speciálem. Přejíždíme dálnici. Projíždím kolem dobrovolníků. A najednou … Co to? Snad jsem nepíchla?! Zastavuji. Přezkoumávám kolo. Moje obava se naplnila! Zadní kolo je úplně prázdné! L Přibíhá za mnou slečna dobrovolnice. Vytahuju duši a pompáky a mrsknu jimi na zem, jsou mi bez pumpy naprosto zbytečný. Dobrovolnice mi volá odvoz. Jenže – oni pro mě nechtějí přijet! Na 10. km!! To mám jít 2 hodiny na místo startu v tretrách?! Prý si můžu půjčit od někoho pumpičku. Dobrá tedy. Čekám na tátu. Docela mu to trvá. Mezitím dost promrzám. Konečně je tady! Vyměňuje mi kolo. Mám jet napřed, on si dá tyčinku a dojede mě. Vyrážím znovu na trať. Ujedu pár kilometrů a kolo je znovu píchlé. L Čekám znovu na tátu. Táta mi navrhuje, ať si vezmu jeho kolo. Sice má jen 9ti přehazku, takže mi to nebude dobře řadit, ale já to přijímám. Zadní kolo mi přijde těžší, ale lepší než nic. Kolem 25. km mě předjíždí první, slovenský Karol Džalaj. Jede jak raketa. Budoucí vítěz závodu. S menší ztrátou jede za ním Petr Vabroušek. Minulý týden závodil v Brazílii, kde obsadil výborné 6. místo. Bohužel se mu nevrátily věci, proto musel rychle shánět nový. I vinou únavy obsadil přesto skvělé 2. místo. Na konci prvního kola si všímám, že mě dojíždí týmový kolega Lukáš Mailwaeder. Zatímco on kolo končí, já musím ještě na jeden okruh. Díky tomu, že jsem se přes 20 minut zdržela kvůli defektu, jsem téměř poslední. Málem jsem kvůli tomu prošvihla občerstvovačku. Na poslední otočce už nebyl kužel. Vracím se do depa. Všímám si, že mám úplně zmrzlé ruce. Nemohu sundat přilbu. Přesto se docela slušně rozbíhám vstříc půlmaratónu. Na 1. km mě doběhl taťka. Převlíkal se, proto mu to tak dlouho trvalo.. Všiml si, že jsem dojela po kole v čase 5:04 po kole. Tudíž jsem překročila limit. Budu diskvalifikována. S těžkým srdcem musím závod vzdát…

P.S. O Czechmanu se říkalo, že je to největší a nejlepší závod v ČR. Bohužel si tímto prohlášením nejsem úplně jistá, možná i vinnou počasí tam pár organizačních chyb bylo …


Jak bude moje sezóna vypadat dál, zatím sama nevím, ale o to někdy příště. ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat