VCM - Vienna City Marathon 2016 aneb můj návrat na závodní scénu

Píše se neděle 12. aprila 2015. Jedu do práce. Po cestě potkávám davy lidí mířících na start marathonu. Najednou mě pohltí smutek. Chybí mně ta atmosféra. Hned následující den platím startovné na rok 2016. K tomu si zaplatím i tričko. Ať mám jedinečnou památku a záminku, že startovné nikomu nemůžu prodat.

Do konce decembra mám obrovské stresy se školou, do toho musím řešit nemalé přesčasy v práci. Na trénink mi moc prostoru nezbývá, a tak odkládám a odkládám. Blíží se opět zkouškové. Od taťky dostávám nádhernou tašku do posilovny, a tak mně nezbývá než ji vyzkoušet. Do toho čtu článek od Zuzky jako na zavolanou. Zuzka studuje medicínu (za mě mají všichni medici neskutečný obdiv) a do toho stíhá neskutečně moc věcí okolo. Momentálně se připravuje na soutěž bodyfitness. Některé rady si beru k srdci. Místo ve studovně ve škole se začnu učit znovu na koleji, začínám znovu vařit (Dřív jsem vaření milovala. Jenže tady nemám strávníky a vařit na koleji bývá občas otrava, když to po vaření mých spolubydlících vypadá jako po výbuchu). Během druhé pauzy chodím do posilovny. Během několikáté návštěvy jakoby mně tam někdo vliv novou energii. Začínám mít z cvičení mnohem větší radost a i v učení začínám být nejefektivnější. Na konci januara píši zkoušky - mimochodem toto zkouškové zatím dopadlo nejúspěšněji.

Celý februar máme prázdniny. Snažím se využít čas a beru si měsíc dovolené, abych mohla odjet studovat francouzštinu do Švýcarska. Celý pobyt kazí pouze počasí. Vůbec mně nepřeje v tréninku. Není totiž déšť jako déšť - ten ve Švýcarsku je déšť obzvlášť silný.

Vracím se ze Švýcarska zpátky do Vídně. Na oslavu návratu přijede za mnou i táta a večer jdeme na večeři. Po večeři padne - "Nezapomeň zítra jít 5km."

Následující den jdu opravdu běhat. Snažím se běžet celých 5km, nezastavovat se. Svůj 1. test ohněm nakonec zvládnu. Následující dny nenápadně prodlužuji vzdálenost a pomalinku zrychluji. Nakonec zvládám za marec 120km.

A už je tady tak dlouho očekávaný apríl! Hned po škole běžím na Messe vyzvednout naše čísla. Jdu si pro tričko.
"Ale vy tady nemáte žádný ústřižek na startovním čísle, tudíž nemáte tričko zaplacený!"
"To není možný, jsem si jistá, že jsem si ho 100% objednala. Nemáte možnost to někde ověřit?"
"Bohužel."

Toto pěkně začíná, pomyslím si. Po půlhodině nemůžu najít správný mail, tak raději mířím domů si uvařit oběd.  Doma se mně daří lépe, a tak si příslušný mail vytisknu a vracím se zpátky na Messe.
Dostávám tričko a těším se na start. Večer si ještě kupuji jízdenku na metro. Mám sice studentskou předplatnou jízdenku. Jenže aby byla platná, musím mít u sebe i studentský průkaz. Do běžeckých kalhot se ovšem nevleze a já mám strach si jít dát do startovního pytlíku. Toto moc organizátoři dobře řešené nemají a víc se mně líbí přístup pražského půlmarathonu, kde mají závodníci v den závodu dopravu MHD zdarma.

Ráno se mně stává nezvykle dobře. Těším se jak malá holka.

Na start dorážíme celkem brzy. Odevzdávám své věci do kamionu a hraji si na bývalou otužylkyni, které zima nevadí. Pro jistotu chci jít před závodem na záchod - ale během 30! minut se nedostávám na řadu, a tak mám smůlu. I toto moc dobře vyřešené není. :( Jdu se řadit do svého koridoru. Dle zaběhnutého času jsem ve 4. koridoru. Stoupnu si vedle vodičů na 2:15, i když vím, že dneska to na můj osobní rekord nebude (Půlmarathon jsem běžela před 4lety v Bratislavě, kde jsem dosáhla času 2:14)

Po několika minutách stání na startu konečně startuje i moje vlna. Start je plnulý, od začátku všichni běží. Dokonce první tři kilometry běžím před vodiči, protože se přede mnou udělala krásná mezera. Při náběhu do Prater Allee mně ovšem ubíhají. Nene, dneska na svůj osobák nemám natrénováno.

Snažím se, abych se tou atmosférou neztrhla a začátek nepřepálila. U každé občerstvovačky se snažím důkladně napít. Dneska bude každá špetka energie na konci potřeba. Hlavou mně probíhají všemožné vzpomínky na místa, kterými běžíme.

"Tady jsem běhala každý den! Jéé, toto je milovaný Donaukanal. Odtud to mám kousek domů..."

Míříme do centra a 10. kilometr je pokořen. Cítím, že začínám zpomalovat. Atmosféra je ovšem elektrizující. Čekají nás nekonečné 4kilometry do Schonbrunnu. Už nemůžu, nemám žádnou sílu a vidím, že běžíme na druhý konec Vídně. Mám obrovskou chuť sednout na metro a jet domů. Všichni mně najednou předbíhají. Přesto se snažím pokračovat, ukraji další metry z půlmarathonské vzdálenosti, i když hodně pomalu.

U 16. km se koná první předávka štafet.
"Cože? To je tolik štafet ještě za mnou?!" Tento fakt mně dodává špětku síly. Vbíháme na úplný okraj na Mariahilferstrasse. Trochu si krátím ten nekonečný čas hledáním mých oblíbených obchodů. Plácám si s malými dívaky na trati. Já se na ten Rathaus dneska prostě dostanu! Na poslední občerstvovačce si beru banán.

Poté si vzpomenu na slova svého táty. "Musíš se z kopce trošku předklonit, využít toho že běžíš z kopce a trochu zrychlit!"
Tyto slova mě naprosto nabudí a já dostávám druhý den. Všichni kolem mě se jakoby zastavili.

... Sakra začala jsem sprintovat trochu brzy. Na chvilku zpomalím. Dostávám se na červený koberec. Do očí se mně derou slzy. Já to dokázála! Zvládla jsem po tak velké pauze svůj druhý půlmarathon!

Tentokrát však vím, že má další půlmarathonská pauza nebude tak dlouhá. Na podzim si udělám výlet do Mnichova a příští rok si dám repete! :)

1/2 Marathon Praha 2014

V sobotu jsem měla běžet 1/2 marathon v Praze. Strašně jsem se těšila. Konečně ho neuvidím jen v televizi, ale poběžím naživo. Raději jsem ale kvůli momentálnímu stavu závod vzdala a předávám číslo Lídě. Doufám, že si závod patřičně užije! :)

Středoškolský basket, brněnské kolo

Uý jsem si tak nějak zvykla, že občas musím školu reprezentovat na různých sportovních akcích, či v němčině. Tentokrát byl na řadě basket. Nechtěla jsem hrát zdravotních důvodů, ale vzhledem, že máme na škole nedostatek hráček, jsem nastoupit musela. Na škole máme jen tři basketbalistky, z toho jedna momentálně běhá o berlích. Navíc se ve stejný den psala i cvičná maturitní slohovka z češtiny, na které jsem nemohla chybět...
Los nám do skupiny přiřadil gymnázium Elgartova a Křenovou.
Začíme v 7, ve složení 2 baskebalistky, 6 florbalistek a jedna triatlonistka. Na rozcvičení se cítím střelecky překvapivě skvěle. Na to, že jsem balón v ruce nedržela půl roku, mi to tam padá z různých pozic.

Nejprve jsem na lavičce, abych mohla nastoupit do důležitějších momentů utkání. Hraje se 2x15minut, mezitím byla pauza 5 minut. Byla jsem domluvena, že budu hrát pouze krátké úseky kvůli zdraví. Nejprve naše skóre rychle rychle narůstá díky přesným střelám naší kapitánky Verči. Elgartka téměř vždy odpovídá, ale jen dvojkami. Po následujícím time-outu nastupuji do hry. Začíná se projevovat převaha Elgartky - baskeťaček a skórově je to o patnáct. Z našeho týmu se prosazují jen Gába s Verčou.
A pak se stane nečekaná věc, dostávám balon u bedny, střílím ... a míč končí v koši! A v zápětí další z doskoku. Posledních pět minut prohráváme stále o 12. Už moc nevěřím, že se nám to podaří dotáhnout. Ovšem máme zrovna šťastný úsek, kdy nám to tam padá, zejména Verči štěstí při trojkách neopustilo. A i mně se docela daří, občas nějaké body taky přidám. Pak ubíhají poslední vteřiny. Out. Budeme vyhazovat. Verča rychle vyhazuje, dostává následně míč zpátky, sřílí za 3 body a DÁVÁ! V tom píská rozhodčí, že koš neplatí, že prý soupeřky nebyly připravené hrát. I přes následné protesty náš koš neplatí. Navíc uběhl i kousek času, zbývají poslední 3 vteřiny. Verča znovu vyhazuje. Nahrává Gabči, ta si párkrát dribne a střílí, taky trojku. Míč trochu poskakuje po obroučce a nakonec padá do koše! 49:48. Jsme VÍTĚZKY! Pokud vyhrajeme i následující utkání s Křenkou, zahrajeme si odpoledne finále. V tomto zápase jsem zaznamenala asi své maximum, celkově jsem dala 10 bodů.

Po zhlédnutí kousku zápasu s Křenkou zkonstatujou holky, že mě nebudou potřebovat. Odbíhám si napsat slohovku. 2 hodiny trávím psaním popisu ...aby se dětem lépe učilo - popis současné ideální učebny. Po slohovce se opět připojuji k týmu. Zápas s Křenkou vyhrály holky o 40, postupujeme do finále! Kaňkou na zápase je zranění jedné florbalistky, vyvrknutý kotník. Přesouváme se na Kudelku, nabíráme další holky do týmu. V 6 bychom zápasy vážně neutáhly. Spolu s náma postoupily do finále ještě týmy Slovaňáku a GML. Když vcházíme do haly, vidíme již hrát první zápas. Slovaňák je jasně lepší, ale GML se docela statečně drží. Poté hraje Slovaňák snáma. Brzy nám ujíždí, holkám ubývají síly. V time-outech si dokonce Verča stěžuje na křeče. Nevidím se jim, hrají již 3. zápas bez střídání. Po marné snaze prohráváme asi o 15.

Do posledního zápasu už se nikomu nechce. Nejraději bychom ho zkontumovaly. Navíc nám odchází 3 hráčky - 2 z důvodu pilotní verze státní maturity z matematiky+, jedna kvůli prodělanému zánětu ledvin. Zůstáváme tedy v 6. Musím hrát 10 minut, což je na mě strašně moc, nemůžu téměř dýchat, díky tomu nestíhám dobíhat, doskakovat. Mrzí mě to, ale takový je momentálně život. Zápas pochopitelně prohráváme. V městském kole vyhrává tedy Slovaňák, my bereme krásné třetí místo. :)

Toto bylo pravděpodobně mé poslední učinkování za školu. Bylo mi ctí reprezentovat!

BBP Modřice

Poprvé jsem na závodě stála nikoliv v pozici závodníka, ale diváka. Byl to takový zvláštní pocit, vidět všechny okolo se rozcvičovat, zatímco já tam stála v džínech... Na těchto závodech jsem zkoušela především svého nového Nikona a sportovní režim. Fotky jsou sice nic moc, chtěla jsem více sledovat průběh závodu a spíše zkoumala, rychlost foťáku a tak. Hezčí fotky budou snad příště (i když příště už radši ne, příště už bych chtěla chtěla spíše závodit)

Fotky naleznete zde: http://kiki94.rajce.idnes.cz/

Blogové narozeniny

Dneska jsou to již 2 roky, co jsem si začala znovu psát blog. Tato myšlenka mě napadla prvně při jednom nedělním odpoledne.
A od té doby jsem napsala 54 článků. Zprvu jsem se snažila napsat o každém závodě. V roce 2013 jsem měla menší krizi a psala jen o nejdůležitějších. Ono je také těžké napsat o všech závodech, když ne všechny byly povedené.
A co se změnilo za tu dobu? Asi docela hodně. Už nejsem mládě a nepatřím do kategorie dorostenek, ale jsem kategorie K23. Zkusila jsem si posunout hranice svých možností. Nejprve jsem si zkusila půlmarathon, o rok později neúspěšně triatlon na polovičních distancích ironmana. Poprvé jsem skončila po závodě v nemocnici. A vyzkoušela závod v pořádné zimě.
A i v osobním životě se trochu něco málo změnilo. Loni jsem se chopila mé životní šance za pačesy a jela  na 2 měsíce pracovat do cizí země - Vídně. Začala více studovat cizí jazyky. A snít, že jednou budu studovat mezinárodní obchod na WU ve Vídni.
Letos jsem se chtěla pokusit o opravu a dokončit půlironmana. V cestě jsou však dvě překážky. Ta první - maturita, moje zkouška dospělosti. Je mi jasné, že v době přípravy na maturitu nebude na kvalitní trénink dostatek času. Proto jsem se domluvila s mojí bývalou šéfovou, jestli bych od června zase nemohla ve Vídni pracovat. Akorát na jiném místě. Snad to tedy klapne.
Ten druhý důvod je trochu horší - absolutní ztráta "formy." Tělo na trénink vůbec nereaguje, jako kdyby vůbec trénink nikdy neviděl. Snad tedy doktoři brzy příčinu najdou. Momentálně trénuji velmi zlehka.

Na závěr snad jenom - doufám, že se sportem nikdy nepřestanu a budu se jím bavit celý život. Děkuji Vám, že jste si k mému blogu našli cestu a doufám, že se na mých stránkách zase někdy objevíte. :)

Malinko statistiky: 
Počet článků: 54
Počet zobrazení stránek - čtenářů, kteří si ke mně našli cestu: 11 720
Nejoblíbenější článek: Vídeňské a nákupy jídlo - trochu nevšední na sportovní blog :)
Nejoblíbenější měsíc: listopad 2013
Závody, na které nejraději vzpomínám: půlmarathon: Bratislava 2012, dálkové plavání: Plzeň 2012, triatlon: Mělník 2012
Nejvtipnější cesta k mému blogu: Co dělá moje postel keď spím :D, jsem chodila spát okolo (klíčová slova, která byla zadána do vyhledávače googlu)

Palestra Kbelská desítka 2014

Díky tomu, že pobývám v poslední době často v Praze, tak začínám zkoušet i pražské závody. Jako první jsem si vybrala známý závod - Kbelskou desítku. Doma mi dali cíl, že to musím běžet konečně pod hodinu. Snažila jsem se trochu natrénovat. Za leden jsem naběhala poprvé přes 120km, v únoru příprava obdobná. Moje forma by tedy měla vstoupat vzhůru, a ne běhat na úrovni časů, kdy jsem začínala. Přesto jsem se postavila na start. Doufala jsem, že mě tělo překvapí, a poběží mi to jakžtakž, jak už se mi párkrát přihodilo.

Jsem domluvená s Lídou, že mi udělá vodičku na hodinu. Bohužel jsem ji v tom davu lidí ztratila, tak začínám sama. První metry jdou velice těžko. Předbíhá mě vodič na hodinu. Snažím se ho držet. Docela mi to jde, že by běžecká krize zažehnána? Pohybuji se většinou v popředí skupinky. Ovšem zároveň cítím, jak mi dochází. Není něco špatně, když by měl běžet tempem kolem 6:00km? Kolem 4. kilometru se propadám. Začínám zpomalovat. Stále se snažím zmobilizovat síly a věřím, že skupinku doběhnu. Kolem 5. kilometru už je díra daleko větší. Začínají mě všichni předbíhat. Nejsem schopná se nikoho udržet. Zpomaluji a zpomaluji. Už si začínám myslet, že to nikdy nedoběhnu. Snažím se ale myslet i pozitivně a pořád doufám, že se krize rozběhne a já doběhnu skupinku běžící kolem hodiny. S přibývající metry avšak i já, věčná optimistka, přestávám doufat. Snažím se to nějak na sílu doběhnout slušně, ale nejde to. Konečně už vidím cíl. U něho světelnou tabuli, ukazující uplynulý čas od startu. Číslo začíná 1:07:xx. Alespoň o finiš se pokouším, i když fiasku už stejně nezabráním.

Rozhodla jsem se, že to konečně začnu řešit. Objednala jsem se k doktorovi, jsem poslána k dalším. Moje tělo se dostalo do obrovské krize, navíc se mi na nohách a obličeji udělal další ekzém. Navíc jsem se začala obrovsky zhoršovat ve sportu. Momentálně běhám hůř, než v dobách, kdy jsem s během začínala. Snad to nebude nic vážného a já se za chvíli vrátím opět k závodění. A hlavně - najdu sportu chuť, kterou momentálně díky zdravotním problémům nemám.

Dálkový pochod z Řevnice do Davle

Nepředpokládala jsem, že o týden po výletě po Berounsko půjdu zase dálkový pochod. A delší. Vždycky jsem totiž říkala, že než abych takovou porci kilometrů uběhla/ušla, tak je radši uplavu. No dobře, po sobotě možná trochu názor změním. Sice mě bolí nohy a zadek (Z ČEHO?!), ale asi je to fakt lehčí. Asi holt stárnu.

Budíček byl již v 5:30, trochu krušné vstávání na sobotu ráno po prázdninách. Ale i tak jsem si udělala pořádnou snídani a vyrazili jsme. A vzápětí na Smíchovském nádraží zjistili, že nám to o minutu ujelo. Půlhodinovou nucenou přestávku jsme tedy strávili popíjením ranní kávy a k prozkoumání nádraží. Neuvěřitelně hnusné nádraží. :-)

Konečně přijel náš vlak. ČD docela překvapili, čekala jsem ten červený hlučný, místo toho přijel tichý modrý, takže se dalo během i povídat. Dvacetiminutovka uběhla ve vlaku celkem rychle a už jsme vystupovali. Místní lidé byli v celku překvapení na ten dav lidí, tolik lidí v Řevnici asi běžně nevystupuje. :-) Registrujeme se, dostáváme mapu a vyrážíme. Start byl kdykoliv od 7 do 10. Nejprve jsme vycházeli z městečka.

Dostáváme se na lesní cestu, na které se pokouším poprvé rozběhnout. Moc mi to však nejde. :( Cestou potkáváme traktor ... A konečně další chodco-běžce. Díky tomu, že jdeme hodně podobným čase, nemáme šanci se dohonit.

A konečně se dostáváme do Mníšku pod Brdy. Nejprve obdivujeme místní zámek, u kterého musíme mít fotku. Pak si děláme kratší přestávku a jdeme nakoupit malinkatou svačinku do místního Albertu. Banány. A kočičku, teda Pribiňáčka. A na zapití litrovou kolu - občas miluji závody, vím, že hnedka vše spálím. Jediné, co nás překvapuje - je fronta u pokladen - tak velké nemají snad i v samotné Praze.

Po menší svačince se opět vydáváme na cestu. Vracíme se zpátky do lesa. Trochu Pražákům závidím, že tak úžasnou přírodu mají za rohem. Stačí sednout do regionálního vlaku a za 20 minut už jsem v lese! :-) Neříkám, že v Brně nemáme les. Ale ne tak obrovský :-)

Abychom se dostali na druhou stranu cesty, musíme přejít malinkatou řeku. A co se mi ale nestane. Jeden kámen se mi převrátí a já šlápnu do řeky. Naštestí zjišťuji, že moje boty jsou naštěstí nepromokavé a žádnou mokrou botu necítím. :-)

Závěrečné kilometry pociťuji bolest v noze. Už zase. To stejné místo, které už mě několikrát bolelo. Výrazně zpomaluji. Naštěstí zabírá růžový zázrak - Paralen a bolest tlumí.

A konečně vidím Davli! Nejprve se ovšem musíme vyfotit. Po dlouhých 38km, dostáváme v cíli diplom a tatranku. Chceme si doplnit energii, proto se chceme stavit na jídlo. Ovšem zjišťujeme, že nám jede za 10 minut vlak a další jede až za hodinu. A to se nám nechce čekat. Nasedáme tedy do vlaku. Obědovečeři si dáváme v naší oblíbené pizzerii, která je od našemu domu vzdálená celých 50m (neskutečně daleko po tolikati kilometrech! :-))