1/2 Marathon Praha 2014

V sobotu jsem měla běžet 1/2 marathon v Praze. Strašně jsem se těšila. Konečně ho neuvidím jen v televizi, ale poběžím naživo. Raději jsem ale kvůli momentálnímu stavu závod vzdala a předávám číslo Lídě. Doufám, že si závod patřičně užije! :)

Středoškolský basket, brněnské kolo

Uý jsem si tak nějak zvykla, že občas musím školu reprezentovat na různých sportovních akcích, či v němčině. Tentokrát byl na řadě basket. Nechtěla jsem hrát zdravotních důvodů, ale vzhledem, že máme na škole nedostatek hráček, jsem nastoupit musela. Na škole máme jen tři basketbalistky, z toho jedna momentálně běhá o berlích. Navíc se ve stejný den psala i cvičná maturitní slohovka z češtiny, na které jsem nemohla chybět...
Los nám do skupiny přiřadil gymnázium Elgartova a Křenovou.
Začíme v 7, ve složení 2 baskebalistky, 6 florbalistek a jedna triatlonistka. Na rozcvičení se cítím střelecky překvapivě skvěle. Na to, že jsem balón v ruce nedržela půl roku, mi to tam padá z různých pozic.

Nejprve jsem na lavičce, abych mohla nastoupit do důležitějších momentů utkání. Hraje se 2x15minut, mezitím byla pauza 5 minut. Byla jsem domluvena, že budu hrát pouze krátké úseky kvůli zdraví. Nejprve naše skóre rychle rychle narůstá díky přesným střelám naší kapitánky Verči. Elgartka téměř vždy odpovídá, ale jen dvojkami. Po následujícím time-outu nastupuji do hry. Začíná se projevovat převaha Elgartky - baskeťaček a skórově je to o patnáct. Z našeho týmu se prosazují jen Gába s Verčou.
A pak se stane nečekaná věc, dostávám balon u bedny, střílím ... a míč končí v koši! A v zápětí další z doskoku. Posledních pět minut prohráváme stále o 12. Už moc nevěřím, že se nám to podaří dotáhnout. Ovšem máme zrovna šťastný úsek, kdy nám to tam padá, zejména Verči štěstí při trojkách neopustilo. A i mně se docela daří, občas nějaké body taky přidám. Pak ubíhají poslední vteřiny. Out. Budeme vyhazovat. Verča rychle vyhazuje, dostává následně míč zpátky, sřílí za 3 body a DÁVÁ! V tom píská rozhodčí, že koš neplatí, že prý soupeřky nebyly připravené hrát. I přes následné protesty náš koš neplatí. Navíc uběhl i kousek času, zbývají poslední 3 vteřiny. Verča znovu vyhazuje. Nahrává Gabči, ta si párkrát dribne a střílí, taky trojku. Míč trochu poskakuje po obroučce a nakonec padá do koše! 49:48. Jsme VÍTĚZKY! Pokud vyhrajeme i následující utkání s Křenkou, zahrajeme si odpoledne finále. V tomto zápase jsem zaznamenala asi své maximum, celkově jsem dala 10 bodů.

Po zhlédnutí kousku zápasu s Křenkou zkonstatujou holky, že mě nebudou potřebovat. Odbíhám si napsat slohovku. 2 hodiny trávím psaním popisu ...aby se dětem lépe učilo - popis současné ideální učebny. Po slohovce se opět připojuji k týmu. Zápas s Křenkou vyhrály holky o 40, postupujeme do finále! Kaňkou na zápase je zranění jedné florbalistky, vyvrknutý kotník. Přesouváme se na Kudelku, nabíráme další holky do týmu. V 6 bychom zápasy vážně neutáhly. Spolu s náma postoupily do finále ještě týmy Slovaňáku a GML. Když vcházíme do haly, vidíme již hrát první zápas. Slovaňák je jasně lepší, ale GML se docela statečně drží. Poté hraje Slovaňák snáma. Brzy nám ujíždí, holkám ubývají síly. V time-outech si dokonce Verča stěžuje na křeče. Nevidím se jim, hrají již 3. zápas bez střídání. Po marné snaze prohráváme asi o 15.

Do posledního zápasu už se nikomu nechce. Nejraději bychom ho zkontumovaly. Navíc nám odchází 3 hráčky - 2 z důvodu pilotní verze státní maturity z matematiky+, jedna kvůli prodělanému zánětu ledvin. Zůstáváme tedy v 6. Musím hrát 10 minut, což je na mě strašně moc, nemůžu téměř dýchat, díky tomu nestíhám dobíhat, doskakovat. Mrzí mě to, ale takový je momentálně život. Zápas pochopitelně prohráváme. V městském kole vyhrává tedy Slovaňák, my bereme krásné třetí místo. :)

Toto bylo pravděpodobně mé poslední učinkování za školu. Bylo mi ctí reprezentovat!

BBP Modřice

Poprvé jsem na závodě stála nikoliv v pozici závodníka, ale diváka. Byl to takový zvláštní pocit, vidět všechny okolo se rozcvičovat, zatímco já tam stála v džínech... Na těchto závodech jsem zkoušela především svého nového Nikona a sportovní režim. Fotky jsou sice nic moc, chtěla jsem více sledovat průběh závodu a spíše zkoumala, rychlost foťáku a tak. Hezčí fotky budou snad příště (i když příště už radši ne, příště už bych chtěla chtěla spíše závodit)

Fotky naleznete zde: http://kiki94.rajce.idnes.cz/

Blogové narozeniny

Dneska jsou to již 2 roky, co jsem si začala znovu psát blog. Tato myšlenka mě napadla prvně při jednom nedělním odpoledne.
A od té doby jsem napsala 54 článků. Zprvu jsem se snažila napsat o každém závodě. V roce 2013 jsem měla menší krizi a psala jen o nejdůležitějších. Ono je také těžké napsat o všech závodech, když ne všechny byly povedené.
A co se změnilo za tu dobu? Asi docela hodně. Už nejsem mládě a nepatřím do kategorie dorostenek, ale jsem kategorie K23. Zkusila jsem si posunout hranice svých možností. Nejprve jsem si zkusila půlmarathon, o rok později neúspěšně triatlon na polovičních distancích ironmana. Poprvé jsem skončila po závodě v nemocnici. A vyzkoušela závod v pořádné zimě.
A i v osobním životě se trochu něco málo změnilo. Loni jsem se chopila mé životní šance za pačesy a jela  na 2 měsíce pracovat do cizí země - Vídně. Začala více studovat cizí jazyky. A snít, že jednou budu studovat mezinárodní obchod na WU ve Vídni.
Letos jsem se chtěla pokusit o opravu a dokončit půlironmana. V cestě jsou však dvě překážky. Ta první - maturita, moje zkouška dospělosti. Je mi jasné, že v době přípravy na maturitu nebude na kvalitní trénink dostatek času. Proto jsem se domluvila s mojí bývalou šéfovou, jestli bych od června zase nemohla ve Vídni pracovat. Akorát na jiném místě. Snad to tedy klapne.
Ten druhý důvod je trochu horší - absolutní ztráta "formy." Tělo na trénink vůbec nereaguje, jako kdyby vůbec trénink nikdy neviděl. Snad tedy doktoři brzy příčinu najdou. Momentálně trénuji velmi zlehka.

Na závěr snad jenom - doufám, že se sportem nikdy nepřestanu a budu se jím bavit celý život. Děkuji Vám, že jste si k mému blogu našli cestu a doufám, že se na mých stránkách zase někdy objevíte. :)

Malinko statistiky: 
Počet článků: 54
Počet zobrazení stránek - čtenářů, kteří si ke mně našli cestu: 11 720
Nejoblíbenější článek: Vídeňské a nákupy jídlo - trochu nevšední na sportovní blog :)
Nejoblíbenější měsíc: listopad 2013
Závody, na které nejraději vzpomínám: půlmarathon: Bratislava 2012, dálkové plavání: Plzeň 2012, triatlon: Mělník 2012
Nejvtipnější cesta k mému blogu: Co dělá moje postel keď spím :D, jsem chodila spát okolo (klíčová slova, která byla zadána do vyhledávače googlu)

Palestra Kbelská desítka 2014

Díky tomu, že pobývám v poslední době často v Praze, tak začínám zkoušet i pražské závody. Jako první jsem si vybrala známý závod - Kbelskou desítku. Doma mi dali cíl, že to musím běžet konečně pod hodinu. Snažila jsem se trochu natrénovat. Za leden jsem naběhala poprvé přes 120km, v únoru příprava obdobná. Moje forma by tedy měla vstoupat vzhůru, a ne běhat na úrovni časů, kdy jsem začínala. Přesto jsem se postavila na start. Doufala jsem, že mě tělo překvapí, a poběží mi to jakžtakž, jak už se mi párkrát přihodilo.

Jsem domluvená s Lídou, že mi udělá vodičku na hodinu. Bohužel jsem ji v tom davu lidí ztratila, tak začínám sama. První metry jdou velice těžko. Předbíhá mě vodič na hodinu. Snažím se ho držet. Docela mi to jde, že by běžecká krize zažehnána? Pohybuji se většinou v popředí skupinky. Ovšem zároveň cítím, jak mi dochází. Není něco špatně, když by měl běžet tempem kolem 6:00km? Kolem 4. kilometru se propadám. Začínám zpomalovat. Stále se snažím zmobilizovat síly a věřím, že skupinku doběhnu. Kolem 5. kilometru už je díra daleko větší. Začínají mě všichni předbíhat. Nejsem schopná se nikoho udržet. Zpomaluji a zpomaluji. Už si začínám myslet, že to nikdy nedoběhnu. Snažím se ale myslet i pozitivně a pořád doufám, že se krize rozběhne a já doběhnu skupinku běžící kolem hodiny. S přibývající metry avšak i já, věčná optimistka, přestávám doufat. Snažím se to nějak na sílu doběhnout slušně, ale nejde to. Konečně už vidím cíl. U něho světelnou tabuli, ukazující uplynulý čas od startu. Číslo začíná 1:07:xx. Alespoň o finiš se pokouším, i když fiasku už stejně nezabráním.

Rozhodla jsem se, že to konečně začnu řešit. Objednala jsem se k doktorovi, jsem poslána k dalším. Moje tělo se dostalo do obrovské krize, navíc se mi na nohách a obličeji udělal další ekzém. Navíc jsem se začala obrovsky zhoršovat ve sportu. Momentálně běhám hůř, než v dobách, kdy jsem s během začínala. Snad to nebude nic vážného a já se za chvíli vrátím opět k závodění. A hlavně - najdu sportu chuť, kterou momentálně díky zdravotním problémům nemám.

Dálkový pochod z Řevnice do Davle

Nepředpokládala jsem, že o týden po výletě po Berounsko půjdu zase dálkový pochod. A delší. Vždycky jsem totiž říkala, že než abych takovou porci kilometrů uběhla/ušla, tak je radši uplavu. No dobře, po sobotě možná trochu názor změním. Sice mě bolí nohy a zadek (Z ČEHO?!), ale asi je to fakt lehčí. Asi holt stárnu.

Budíček byl již v 5:30, trochu krušné vstávání na sobotu ráno po prázdninách. Ale i tak jsem si udělala pořádnou snídani a vyrazili jsme. A vzápětí na Smíchovském nádraží zjistili, že nám to o minutu ujelo. Půlhodinovou nucenou přestávku jsme tedy strávili popíjením ranní kávy a k prozkoumání nádraží. Neuvěřitelně hnusné nádraží. :-)

Konečně přijel náš vlak. ČD docela překvapili, čekala jsem ten červený hlučný, místo toho přijel tichý modrý, takže se dalo během i povídat. Dvacetiminutovka uběhla ve vlaku celkem rychle a už jsme vystupovali. Místní lidé byli v celku překvapení na ten dav lidí, tolik lidí v Řevnici asi běžně nevystupuje. :-) Registrujeme se, dostáváme mapu a vyrážíme. Start byl kdykoliv od 7 do 10. Nejprve jsme vycházeli z městečka.

Dostáváme se na lesní cestu, na které se pokouším poprvé rozběhnout. Moc mi to však nejde. :( Cestou potkáváme traktor ... A konečně další chodco-běžce. Díky tomu, že jdeme hodně podobným čase, nemáme šanci se dohonit.

A konečně se dostáváme do Mníšku pod Brdy. Nejprve obdivujeme místní zámek, u kterého musíme mít fotku. Pak si děláme kratší přestávku a jdeme nakoupit malinkatou svačinku do místního Albertu. Banány. A kočičku, teda Pribiňáčka. A na zapití litrovou kolu - občas miluji závody, vím, že hnedka vše spálím. Jediné, co nás překvapuje - je fronta u pokladen - tak velké nemají snad i v samotné Praze.

Po menší svačince se opět vydáváme na cestu. Vracíme se zpátky do lesa. Trochu Pražákům závidím, že tak úžasnou přírodu mají za rohem. Stačí sednout do regionálního vlaku a za 20 minut už jsem v lese! :-) Neříkám, že v Brně nemáme les. Ale ne tak obrovský :-)

Abychom se dostali na druhou stranu cesty, musíme přejít malinkatou řeku. A co se mi ale nestane. Jeden kámen se mi převrátí a já šlápnu do řeky. Naštestí zjišťuji, že moje boty jsou naštěstí nepromokavé a žádnou mokrou botu necítím. :-)

Závěrečné kilometry pociťuji bolest v noze. Už zase. To stejné místo, které už mě několikrát bolelo. Výrazně zpomaluji. Naštěstí zabírá růžový zázrak - Paralen a bolest tlumí.

A konečně vidím Davli! Nejprve se ovšem musíme vyfotit. Po dlouhých 38km, dostáváme v cíli diplom a tatranku. Chceme si doplnit energii, proto se chceme stavit na jídlo. Ovšem zjišťujeme, že nám jede za 10 minut vlak a další jede až za hodinu. A to se nám nechce čekat. Nasedáme tedy do vlaku. Obědovečeři si dáváme v naší oblíbené pizzerii, která je od našemu domu vzdálená celých 50m (neskutečně daleko po tolikati kilometrech! :-))

Okolo Berouna (Karlštejn a okolí)

Co dělat o víkendu v Praze? Řekli jsme si s taťkou a vyrazili na dálkochodecký trénink do Berouna. Auto necháváme u vlakového nádraží, z kterého vybíháme. Běžíme po červené značce směrem na Karlštejn. Bohužel mi to dneska moc neběží, tak velikou část jdeme. Po cestě se zastavujeme u svatého Jana pod Skalou, na kterou vylízáme, abychom měli nádherný výhled na krajinu. Děláme menší fotografickou pauzu, po vyfocení nejnutnějšího běžíme zase dál.

Cestou míjíme nádherné potůčky i první jarní kytičku. Začíná se silně oteplovat, mám téměř pocit, jako kdyby bylo jaro. Konečně dorážíme na hrad.

Po důkladné prohlídce jdeme na oběd. Dneska nic sportovně-dietního nemáme, protože se to tady nevaří a musíme se smířit se smažákem a gulášem. :D Vracíme se zpátky do Berouna po silnici.

Cestou míjíme spoustu cyklistů, jak na silničním, či horském kole nebo rekreačním. Dokonce potkáváme i početné balíky. A motorkáře, kteří se už nemohli dočkat, až vytáhnout své stroje zpátky na silnice. Bohužel, někteří jsou dosti nepozorní a nechávají si malé odstupy.

Poslední kilometry už mě docela dost bolí nohy. Mám pocit, že už neujdu ani metr. Nejraději bych nasedla do vlaku, který jezdí podél řeky zpátky do Berouna. A ten nádherný pocit, když dojdete konečně po 28km do auta, je k nezaplacení. :)