Sprintriatlon Linz

Repre čepička u takového závodu musí být. :)

Na svůj 1. letošní závod jsme se vydali až do Linze. Chtěla jsem si vyzkoušet jízdu v háku a vyzkoušet si zahraniční závod, na domácí scéně se závodí špatně. Bohužel jsem tak přišla o "domácí" Blažovice. Cesta byla strašně únavná, bez dálniční rakouské známky se jede po okreskách špatně. Navíc, když je navigace místo normálních cest ukazuje polňačky. :D Po 5 hodinové cestě jsem šla vyzkoušet, jak se plave v neoprenu - jestli jsem to náhodou nezapomněla. Voda byla čistá, příjemných 17°C. Poté jsem se šla vyklusat bosky po měkké travičce.

Ráno jsme vyrazili z hotelu již o čtvrt na osm, táta měl obavy, abychom rozumně zaparkovali.  Začíná přesdstartovní rovinka - věci do depa, rozběhání, soukání do neoprénu, rozplavání. Chvíli před startem se dozvídám, že jízda v háku je zakázána ...

400 lidí na startu, pěkná mela ve vodě!

Těsně před depem.

Řadím se na start, řadím se do 3. řady. Odstrartuje se a já schytávám ránu zprava. Vzápětí zleva. A další a další ... Je toto vůbec plavání? Spíše než plavání mi to připomíná box. Jenže na sprintu jsou vteřiny hodně důležitý, tak se nesmím divit. Těším se do depa. Při výlezu z depa mám menší kolizi, zavadím o velký schodek a padám zpátky do vody. Pokus číslo 2 už se mi povede a tak následuje dlouhý výběh. Sundat neopren, odhodit brejličky a čepičku, vzít si číslo, nasadit brýle a přilbu a už peláším na cyklistickou trať. Dneska mám poprvé tu možnost vyzkoušet naskočení na kolo bosky a nasadit si tretry za jízdy. Premiéra se mi ovšem moc nepovede, gumičky praskají moc brzy, tretry se mi protáčí, ale po chvilce nakonec vítězím. Jede se po dlouhé rovině, šlape to skoro samo. Jenže při mé výkonnosti už obrovskou roli hraje to, jaké mám kolo. Všichni mají speciály s hrazdama a zapletenýma kolama nebo dokonce s disky, tak nevím, jestli jsem pomalejší kvůli mému "obyčejnému" kolu nebo "obyčejným" nohám. Do toho vjedeme do kopce, kde nemám téměř žádnou sílu. Při sjezdech ztráta ještě více narůstá. Začínáme se pomalu otáčet a vracet zpět. To, že je závod bezhákový moc závodníků v potaz moc nebere. Předjíždí mě menší skupinka žen. Kašlu na pravidla, když ostatní můžou, můžu i já a řadím se do skupinky. Jedeme průměrem 35km/hod. Poté cca jednom kilometru jedna ze závodnic se snaží skupinku roztrhat. Daří se jí to docela úspěšně a skupinka se rozpadá. Do depa už vjíždíme jednotlivě. Depo mám na moje poměry rychlé, dokonce jedno z nejrychlejších. Jsem mile překvapena, jak mi jde přechod kolo-běh -už mě to tolik nebolí, jak dřív. Do cíle se mi podaří předběhnout jen jednu ženu. I tak můžu být s prvním závodem sezóny relativně  spokojená.

V cílové rovince.

Pár poznámek na závěr.
1) I přes menší kolizi v plavání-boxu jsem vylezla v 1/4 startovního pole. I přes méně plaveckých tréninků se mi podařilo plaveckou úroveň udržet, ba naopak možná i vylepšit.
Kolo jsem měla hodně hodně slušný, u této disciplíny jsem také zaznamenala obrovské zlepšení. I když jsem o tolik míst propadla dozadu, můžu být s cyklistickou částí naprosto spokojená. Možná je však na čase poohlédnout se po nějakých zapletených kolech, abych využívala výhody, jako ostatní. I v běžecké části jsem zaznamenala pokrok, ale zdaleka ne takový. I když jsem se přes zimu této disciplíně věnovala nejvíce, pokrok tam není takový, jaký bych si představovala. Doufám, že větší zlepšení ještě letos přijde.

2) Bylo až neuvěřitelné, kolik lidí se sešlo na takovém závodě. I přesto, že dnes (neděle) se konal slavnější závod v St. Poeltenu přijelo 800 lidí (400 na sprint a 400 1/2IM) Byla vidět naprosto odlišná triatlonová základna, u nás se vybírají reprezentanti z max. 10-15 sportovců dané kategorie, v Rakousku je tato základna daleko větší a daleko více tu závodí hobbíků-veteránů.  Možná je to dáno tím, že Rakousko je daleko bohatší země a má daleko širší základnu ...

3) Bohužel jsem zjistila, že přes loňské dva týdny studia němčiny v Rakousku dnes už německy moc nerozumím. V Rakousku jsem jim naprosto nerozuměla a u nás ve škole nemám totiž možnost svoje znalosti využít a tak se postupně vytrácejí.  Ztratila jsem naprosto myšlení rovnou v němčině, které se mi ve Vídni po dvou týdnech začalo pomalu tvořit ... Možná je na čase podívat se nějaké alternativně, protože umět například chápat, co všechno jak myslel kdejaký divný básník je pěkné, ale do budoucnosti mi to nic nepřinese. V angličtině je to to stejný ... Avšak v naší době jsou jazyky potřeba ...

Mamut tour 2012

Týden před mým prvním triatlonovým závodem v Linzi jsem chtěla zjistit, jak na tom doopravdy jsem. Přihlásila jsem se na trasu C - 75km(nejkratší trasa), která byla jako jediná vypsaná pro juniorky. Raději bych jela delší trať, ale ta by mě mohla moc unavit a utlumit moji "formu." Taktika bude pořád stejná. Na rovinách pojedu se budu učit jízdu v háku, kterou ještě tolik neovládám a do kopce pojedu pěkně za své, aktivně se budu snažit jezdit kopce ze sedla. Na menších zvlněních se pokusím dál rozvíjet svou sílu v nohách a budu se snažit to utáhnout na velkou placku. 

Z Brna vyrážíme s tátou již před šestou, na místo dorážíme za hodinu. Jdeme se zaprezentovat a já bych nejradši šla znovu spát. Na ranní vstávání moc zvyklá nejsem. Místo abych chodila na ranní plavecké tréninky, chodím raději do školy na češtinu a na ostatní "důležité" předměty. Pokouším se únavu rozbít, jdu se rozjezdit a hážu do sebe Pre sport od Enervitu.

Před ostrým startem

Na start chci jít logicky úplně dozadu, mezi poslední. Jenže táta mě strká doprostřed balíku. Prý být na konci balíku je start v tak početném startovním poli daleko horší a start je pro všechny trasy společný. Později se trasa rozděluje, ti co se přihlásili na delší trať dokonce můžou svoje rozhodnutí v průběhu trati přehodnotit a zkrátit to na kratší. Mám pocit, že se startu nedočkám. Při slavnostním zahájení mají mažoretky vystoupení, které zezadu vůbec není vidět. Vidíme pouze jejich létající hůlky. Konečně jsem se dočkala, přichází start. Než se startovní pole rozjede, chvíli to trvá. Nejede se vůbec rychle. Po kilometru dokonce znovu zastavujeme. Kdybych si četla propozice, věděla bych, že ostrý start bude až tady, protože se opravuje v Přerově most. Když se znovu rozjíždíme, zařazuji se za tátu. Rozjíždí to za 35km/hod a výš. Není to moc, vydržím tak tvrdé nastolené tempo? Přesto se snažím aktivně závodit, když vidím skupinku, která mě předjíždí, zapojuji se do ní a snažím se kus vydržet. Po deseti kilometrech přichází pro mě úleva. Mírné zvlnění na trati, prudký kopec. Konečně si odpočinu. Jenže po kopci přichází klesání a po něm co? No zase kopec. To pokračuje zhruba do 33. km, do občerstvovačky. Tam se konečně pořádně napiji (z bidonu se mi tak dobře nepije) a sním banán. Po malé svačince pokračujeme dál. Užívám si jízdu. Do doby než začne pršet, na 48.km ve sjezdu. Po sjezdu chci zastavit a dát si návleky na tretry. Jenže jsem velice šikovná, nepoznala jsem obrovskou díru v zemi, buch a voda je v tretrách. Teď už nemá cenu si návleky dávat, pokračujeme bez zastávky. Při jízdě v dešti, zjišťuji, že je to docela i moje výhoda. O moc nezpomaluji, ve sjezdech mi to moc nebrzdí, takže jedu rychleji a na rovině si pořád držím svůj průměr. Dojíždím dokonce pár odpadlíků. Největší slejvák nás zastihuje v lese, 1.5km před cílem. Závod ukončuji svým tradičním způsobem, spurtem. Musím vydat své poslední síly. Konečně se můžu schovat do tepla. S řízkem v břiše zjišťuji, že jsem dokonce vyhrála! Vydařený závod. :)

Kdybych věděla, že mě fotí, tak bych se usmála. Příště. :)

Zhodnocení závodu

Příjemná trať, skvělé tréninkové podmínky (déšť, zima - takové typické triatlonové počasí :)) Dokonce vítězství, co víc si přát? Příští rok bych chtěla dát rozhodně minimálně střední trať. Dokonce začínám uvažovat o 1/2 ironmanu. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být takový blázen. :) Jenže jsem zjistila, že kolo na triatlonu moc těžké nebývá, běžecký půlmarathon jsem taky zvládla a o plavání se ani nebavím. Pokud budu přes zimu zdravá, neměl by být 1/2 ironman žádný problém. Stačí jen vybrat nějaké pěkné místo a příští rok hurá do toho. :) 

Těžký týden

Tento týden jsem měla docela náročný program. Na státní svátek jsme se vydali do Boskovic na desítku, ve středu ráno jsem si přidala trénink ve vodě, odpoledne jsem odtrénovala kolo na Velodromu, které bylo náročné jako vždy a ve čtvrtek jsem si odbyla svoji závodnickou premiéru na kole.

Běh za sedmizubým hřebenem - Boskovice
Loni jsem již jeden závod od Sportuj s námi absolvovala. Tenkrát jsem běžela "jen" hobby běh v rámci půlmarathonu Moravským krasem v Blansku. Bylo strašný vedro, což mi dělá strašný problémy. Závod jsem celý protrpěla. Dostala jsem nádherný modrý tričko Newline, tak jsem se rozhodla, že letos začnu se sbírkou triček dřív. :) Bohužel zase si objednali nádherné tropické vedro přes 30°C. :( Zase budu trpět! Naštěstí budu mít při sobě občerstvovače - táta šel v sobotu 106 km pochod, bolí ho nožičky, takže poběží se mnou.  2 dny před závodem se snažím hodně pít, abych k podobnému kolapsu, který se mi přihodil loni v Praze a v Blansku, nestal.

Začátek pekla

Letos přijíždíme hodně brzo na start, abychom rozumně zaparkovali. Překvapivě tu je hodně volných míst. Na prezentaci nás pořádně zklamou, letos rozdávají jen obyčejný bavlněný trička. Na to, že ten závod byl na české poměry poměrně drahý a má hodně sponzorů, bych takový podraz od pořadatelů nečekala. Nu což, příští rok se v Boskovicích neukážeme. Do startu se snažím zůstat ve stínu a vypiji ledový čaj.
První kolo závodu se mi běží dobře. Běží se kolečko v centru města. Snažím se běžet volně, nepřepálit to. Běží se mi docela dobře. Kousíček před sebou vidím Danu Ellingerovou. Držím si odstup, chci ji předběhnout později ... Vybíháme z města, do westernového městečka. Asi na 3 km to zase na mě přijde. Začíná se mi pořádně motat hlava. Jsem nucena přejít do chůze. Místy se pokouším znovu o běh, ale nejde to. Vůbec si nejsem krokem jistá. Přijde mi, že se motám. Táta mi průběžně dává ioňťák. Nezabírá. U občerstvovačky se snažím polít vodou, co nejvíce to jde, abych se trochu zchladila. Trochu to zabírá a já znovu běžím. Tento efekt vydrží až do konce lesa. Poté vybíhám znovu na sluníčko a hlava odmítá poslouchat. Jsem nucena zase jít. Na další občerstvovačce se snažím zase co nejvíc polít a vypít. U 8. km se trochu zatáhne a ochlazuje se. Hurá! Tělu trvá asi půl kilometru než se dá do kupy. Poté už docela bez problémů běžím. Před cílem se snažím přidat. Chci přespurtovat tátu. Ještě jsem na to ale malá a souboj o krok prohraji. V cíli vidím kolabujícího člověka. Dnes jsem k tomuto stavu neměla daleko... S dnešním výkonem rozhodně spokojená nejsem. Počasí mě pořádně vyškolilo. Doufám, že při dalším souboji budu mnohem úspěšnější a dokážu příště uběhnout trať bez potíží.

XCR Cup 
Docela jsem se bála mé cyklistické premiéry. Na startu budou jistě samí profíci, kteří mají najeto na kole tak 100x víc jak já. Mezi něma se budu motat i JÁ. Navíc ve středu na tréninku mi to nejezdilo. Zároveň jsem se i těšila. Mohla jsem sledovat tu spoustu profíků a něco se od nich přiučit. Cílem toho závodu pro mě bylo - zjistit svoje možnosti na kole a potrénovat jízdu v háku za tátou. Na Masarykově okruhu jsem nikdy nebyla, takže jsem ani pořádně nevěděla, co mě čeká.
Dojeli jsme na místo, šli jsme se zaprezentovat a u toho jsme sledovali přehlídku kol! Jůů to je nádherný Specialized a co teprve tady toto kolo! Nejvíc se mi líbil bílo-zelený Cannondale v barvách EKOLu. S děšením jsem při tom pozorovala oblohu. Hlásili déšť. A tam ten mrak nad námi se mi nelíbil. Do startu pár kapek spadlo, ale naštěstí nic vážného to nebylo. Chtěla jsem si jedno kolo po Autodromu projet, abych věděla do čeho jdu. Bohužel jezdci na motorkách měli trénink a mezi ně jsem pochopitelně nemohla. ;)
Kolik kol se vůbec na okruhu pojede? 12. To budou muset ujet všichni 12kol? Vždyť tu budeme do půlnoci, tolik km jsem nikdy nejela. Naštěstí, pronájem mají zaplacený jen na 2 hodiny, takže to pojede jen první. Chudák. :)
První rozkaz od táty zněl - od startu se pokus udržet po sjezd s pelotonem. Řadím se na startu mezi poslední, abych ostatním nezavazela. Po startu se snažím totálního spurtu, snažím se pelotonu udržela. I když spurtuji 45km/hod, navíc nemám a peloton mi ujíždí. Tuhnu, musím zpomalit. Řadím se za tátu do háku. Někteří se k nám přidávají. Při sjezdu mi všichni ujíždějí. Neumím jezdit z kopce rychle. :) Bojím se jezdit na normálních silnicích rychle, kdyby se tam objevila nějaká díra, či nerovnost, namlela bych si "hubu." Navíc okruh moc neznám, může přijít nějaká ostrá zatáčka, kterou bych nemusela zvládnout a vyletěla bych z tratě. To si nemůžu dovolit. Po sjezdu následuje kopec. Překvapivě se mi šlape dobře. Dokonce začnu cyklisty přede mnou dojíždět. Jednoho dokonce předjíždím. Parádní úspěch! Na to jak ty kopce neumím, bych nic takového od sebe nečekala. Za kopcem mě čeká táta, připojuji se do háku a jedem 2. kolo. Užívám si jízdu. Na Masarykův okruh se normální smrtelník normálně nedostane. Na kopci mě předjíždí 1. balík! Ví vůbec, že jedou do kopce ?! :D Neuvěřitelně rychle jedou. Jen se kolem mě mihnou. 2 kolo jedu rychleji než první. Ve 3 kole jedu ještě o malinko rychleji. Ve 4. kole mě předjíždí cyklista. Nejede o moc rychleji než my. Zkouším se za něj zařadit. Jedeme průměrem cca 36 km/hod. Najednou mi ukazuje, abych ho vystřídala. Jdu přes něj. Táta na mě křičí, ať neblbnu, jde přede mě. Dělám vrátného. Ve sjezdu mi ujíždí. :))  Díky té rychlé rovince je toto kolo moje nejrychlejší. V 5. kole mi neskutečně dochází, zpomaluji. Beru si gel. Nejsem zvyklá tak dlouho jezdit. Na Velodromu jezdíme rychle jen chvilku rychle, po rychlém úseku se jezdíme na pár minut vyjezdit. 5. kolo jedu poprvé přes 13 minut. 6. kolo si užívám, už totiž jen jedno a pak do cíle. :) Jenže v 7. kole mi táťka oznamuje, že udělal chybu, že nás ještě nestihnou dojet. Budu muset jet i 8. kolo. Nedovedu si to představit, jedu úplně na šrot. Dostávám se přes hrozivých 14 minut. Poslední kolo si vychutnávám. Jen do toho kopce už nemůžu. Předjíždí mě po 4. hlavní peloton. Konečně už budou mít 12. kolo. :) Spurtují, rozdávají si to o vítězství. Dojíždí mě i jeden hobby běžec a dělá mi výtah. Tlačí mě. :) Asi vypadám na tom kole už tragicky. Po kopci následuje rovinka. Jedu po boku táty do cíle. Máme to za sebou!
Doma při pohledu na výsledky dojde k překvapení, nebyla jsem zdaleka poslední! Dokonce 4. místo v ženách, první 3 byly profesionálky, na muže ztratily pouze kolo. Naprostá spokojenost. :)

Zhodnocení závodů
Boskovice jsem si hodně protrpěla. Zároveň to byl skvělý trénink na léto. Co kdyby bylo na triatlon teplo! To já z loňského roku neznám. Na každý závod byla zima, okolo 15°C a pršelo. XCR Cup jsem si nesmírně užila. Vřele doporučuji. Nečekala jsem, že dokáži ujet 8 kol, čekala jsem, že jich najedu méně. Snad se mi podaří přijít na tento znovu, příští závod se jede proti směru okruhu. Bohužel je v nevhodném termínu. Snad 3., či 4. kolo XCR Cupu mi vyjde! :)

Juniorský marathon

Tato akce se mi hodně líbí. Je to soutěž škol, kde se běží štafetově 9x 4km a poslední běží 6,195 km, aby to v celkovém součtu vycházelo přesně na marathon (42,195 km). Pro mě spíše sprint než marathon. Ve štafetě běží 7 chlapců a 3 dívky, které běží 3., 5. a 7. úsek. Napřed se běží semifinále v každém kraji. Poté vítěz, případně 2 týmy, či 3 (závisí na počtu účatníků) postupují na Marathon do Prahy, který se koná v květnu. Každý účastník získává tričko a pár drobností. Skvělá motivace pro studenty, aby se zvedli ze židle a šli běhat. :)

Závod

Letošní tričko.

Při příchodu do Lužánek zjišťuji, že běžím až 7. Raději bych běžela 3., či 5. úsek a měla to dříve za sebou. Pan profesor každoročně sestavuje 3 týmy, letos běžím v C týmu a měla bych být nejrychlejší holka. :D Tým, který je bez ambicí se studenty běhající pro zábavu. Jsem ráda, že to tak dopadlo, po včerejším náročném tréninku na kole se cítím hodně unavená a kdyby to náhodou nešlo, nic se nestane. A tým má totiž za úkol vyhrát a postoupit do finále. Dostat se na naší škole do A týmu je docela těžké. Máme na škole spoustu skvělých atletů, či orientačních běžců, běžkyň na lyžích, biatlonistů/biatlonistek nebo tenistů (bronzového na ME). Dokonce i účastnici zimní olympiády ve Vancouveru Terezu Vaculíkovou. Sporty, které mají k běhu hodně blízko. Letos mě celkem mrzí, že tu nejsou čipy, budu si muset čas měřit ručně. Letos se tedy bude místo čipu předávat reflexní náramek na ruku. Běží se stejný okruh (5 kol - 800m okruh kolem Lužánecké budovy) jako loni, jen v opačném směru. To by mě mělo více vyhovovat. Místo prudkýho kopce tam bude seběh. Závod je odstartován přesně ve 12 hodin. Chvilku po startu potkávám překvapivě plavkyni Markétku. Běží za GML (Gymnázium Matyáše Lercha) na 3. úseku. Povídáme si o novinkách z plavání a jiných. Jdu se s ní i na chvilku rozběhat. Pak už musí na předávku a utíká. Běží nádherně, její krok je uvolněný, radost pohledět. :) Nechávám Markétku běžet a jdu se rozběhat s další Markétkou, tentokrát už z naší školy. :D Snažím se rozbít únavu co to jde, ale moc se mi to nedaří. Další Markétka taky odbíhá, sleduji chvíli trať a průběžné výsledky. Jaroška "A" je v čele s obrovským náskokem, za ní je tým z GML a na třetím místě se drží BIGY (Bikupské gymnázium.) Markétka dobíhá, na trati je 6. člen týmu, jdu se znovu rozběhat. Dneska již potřetí. Začínám být lehce nervózní. Přece jenom je to reprezentace školy, chci běžet na 110%. Při každém rozběhání před závodem si dávám 2 sprinty. Dneska mi překvapivě celkem jdou, snad mi to půjde i na trati. Jdu do koridoru na předávku. Za chvíli přibíhá štafetář, předává mi reflexní náramek, který mi padá na zem. Zvednu ho a už běžím. Snažím se běžet volně, hlavně to nepřepálit. První kolo celkem jde, ale mýmu kroku chybí lehkost. 3:50. Ve druhém kole přichází krize. Bohužel se mi ji nedaří překonat a dokonce si po kole zapomínám zmáčknout mezičas. Druhém a třetí kolo běžím za 9 minut. Zpomaluji. :( Je mi jasné, že dneska to žádný super čas nebude. Ve čtvrtém kole je krize ještě větší. Mezičas 4:50. Vidina, že už mě zbývá poslední kolo, posledních pár metrů do cíle mně dneska vůbec nepomáhá. Ba naopak krize je ještě větší. Snažím se zrychlit, poslední metry se snažím zafinišovat, strašně to bolí. :( Konečně se dostávám do cíle. Výsledný čas 22:25. Hodně mě to mrzí, chtěla jsem reprezentovat lépe. :( Sice jsem si vylepšila čas z loňska o 30 vteřin, ale chtěla jem víc. Snad někdy příště. Dívám se na hodinky, vidím že bych dnešní cyklistický trénink mohla ještě stihnout. Před odchodem domů stíhám ještě finiš vítězné štafety. Nakonec vyhrává tým GML, náš tým A prohrává ve spurtu. Naštěstí je tu štafet dost a i naše A družstvo se podívá do Prahy. Příští rok, či za 2 se pokusím také dostat do A týmu. Když se mi to nepodaří, holt mi nezbude než se přihlásit a běžet ho celý. :D Po příjezdu domů začíná pršet, dneska na trénink už nikam nejdu ... :)

Běžec Vysočiny - Jarní běh v Pávově

Seriál Běžec Vysočiny mám hrozně ráda. Závody v nádherné krajině, většinou v lese. Dříve jsem tyto závody brala spíše pro zlepšení fyzičky při basketbalu. Hlavně táta má k tomuto seriálu zvláštní pouto. Našel si zde 1. soupeře. Hejkala. Moc ráda vzpomínám na ty boje, kdy spolu bojovali o každičký metr. Bohužel Hejkal před pár lety zemřel při vážné autonehodě. Od té doby zájem o Běžce Vysočiny z tátovy strany trochu ochabl. A jelikož ve čtvrtek pršelo, musela jsem místo běhu zůstat doma a posilovat. V pátek jem si chtěla nahradit manko za čtvrtek, proto jsme se vypravili do Pávova, na téměř devítikilometrový závod, netradičně ve třech s dědou. Ve čtvrtek jsme měli bežet po měkkém a jelikož les v Jundrově je vybetovaný, Vysočina toto kritérium jednoznačně splňuje. :D

Závod
Konečně odbila pátá hodina a my utíkáme do lesa. Běží se po příjemné lesní cestě. Po chvilce začíná nepříjemný kopeček. Pokračuje až do Zborné. Tady to já přeci znám, dole u sjezdovky se běží jiný závod BV. :) Přibíhám  k hospodě. Projede mi mráz po zádech. Tady jsem Hejkala viděla naposledy. Odbočuji do prava a přede mnou vidím nahoře na silnici houf lidí. Tam se asi taky běží. :( Moje obavy se vyplňují, přede mnou je další kopec. Je hodně náročný, místy i jdu. Naštětí žádný kopec není nekonečný a konečně jsem na jeho vrcholu. Pokračuji po rovince, po silnici. Nohy se mi začínají rozebíhat a zrychluji. Najednou mě předjíždí cyklista. Nesmírně mu závidím. Tady by se jezdilo! Je tu nádherná krajina a silnice téměř bez aut. V Brně se bohužel jezdí těžko. Moc možností kam jet nejsou. Silnice jsou plné aut, Brněnskou přehradu znám téměř nazpamět a cyklostezka je v létě zaplněná bruslaři. Po dvoukilometrové rovině následuje otočka zpět do vesnice Zborné. Předbíhám 2 atletky, které asi budou patřit do mé kategorie juniorek. Je na nich vidět, že toho mají plné zuby, zdá se jim to moc dlouhé. Konečně přichází odměna a je tu na řadě seběh, který je skoro až do lesa. Následuje rovinka v lese, malý seběh a jsem v cíli. Při shlédnutí hodinek jsem se zaradovala. Čas 59:53! Na takovou kopcovitou trať výborný výkon. Bohužel nečekáme na vyhlášení, spěcháme do Brna. Při ranním kouknutí na výledky zjišt´uji, že jsem svoji kategorii vyhrála! :) Doufám, že tento závod BV nebude v letošní sezóně poslední a na Vysočinu se brzy vrátíme.

Aquatlon Zlín

Pro spestření velikonočního víkendu jsme se s taťkou vydali na aquatlon do Zlína (plavání 400m + 5km běh) Na tomto závodě startovali i takové esa jako jsou Jan Čelůstka, či Petr Vabroušek, který si přišel zazávodit i se svým synem Filipem a otcem. Pro mě to byl takový mini souboj s taťkou a ukázka, jak na tom jsem. Letos už moc neplavu, tak mě hlavně zajímal výsledek plavání a chtěla jsem se podívat, jestli jsem se moc nezhoršila.

Plavání
Plavalo se na 25m bazénu po dvou lidech na dráze. Já jsem startovala hned ve 2. rozplavbě. Mohla jsem tak sledovat souboj táty s Vabrouškem starším. Nakonec táťka o dohmat vyhrál. Poté jsem šla na start já. Absolutně jsem nevěděla co mám od sebe čekat. Sice dle tréninkových časů bylo vidět, že jsem na tom zhruba stejně jak před rokem, ale když jsem byla týden plavat u Jany, tak jsem měla problémy s delšími tratěmi. Do vody jsem skočila úplně poslední. Asi jsem nevěřila tomu, že už pískli nebo snad jsem nechtěla dostat 15sec penalizaci za předčasný start. Hned před obrátkou bylo však vše jinak - byla jsem první! :O Proto jsem šla do dalších metrů s obrovskou rezervou. Bála jsem se, že mi dojdou síly a po 200 mě ostatní přeplavou. Jenže co se nestalo, opravdu jsem svoji rozplavbu vyhrála! Čas 6:34 není špatný, ale mám z něj smíšené pocity. Neměla jsem se pokusit to víc napálit a pokusit se vylepšit můj "osobák" - 6:24? Rozhodně je tam dost, co zlepšovat.

V cíli, překvapení. Opravdu jsem vyhrála!

Běh
Běžet se mi po plavání vůbec nechtělo. Bylo strašně chladno a já běh na ovále nemám ráda. To kroužení pořád dokola! Navíc téměř vždycky přepálím začátek ve snaze zlepšit si osobák a zbytek na běhu na dráze trpím. To ale tentokrát nehrozilo, o žádný atak na osobák jsem se nechtěla pokoušet. Byl teprve týden po mé půlmarathonské premiéře a na trénincích jsem se cítila dost špatně. Proto jsem se po startu snažila běžet volně. Pak jsem uviděla ve předu jednu soupeřku, tak jsem se jí stačila držet. Jenže při předbíhání nás jinou skupinkou mi soupeřka trhla a utekla a už jsem ji nedohnala. Pokračovala jsem ve stejným tempu dále. Začalo sněžit. I když jsem měla dvě trička na sobě přesto mě ten studený vzduch profoukl. Dostala jsem křeče do břicha. Cítila jsem se opravdu mizerně. Mám to vzdát? Ne, nakonec jsem si řekla. Bude to skvělý trénink na psychiku, který se mi snad bude hodit v sezóně. Křeče po chvíli pominuly, ale ztuhly mi svaly na boku. Zbytek závodu jsem si protrpěla, proto jsem byla velice ráda, když jsem doběhla do cíle. Čas mě velice mile překvapil. Nový osobák 27:18!! Věřím, že kdyby bylo lepší počasí, tak by se mi podařil daleko lepší čas.

Celkové zhodnocení závodu
Celkově se mi závod vydařil. Jsem moc ráda, že jsem se nijak nezhoršila v plavání. Těší mě že konečně se mi podařilo překonat osobák z TT z loňského Tábora. Závod mi vryl trochu nové motivace. Přesvědčila jsem se že ta dřina za to opravdu stojí. V juniorkách jsme startovaly pouze dvě, proto jsem se i já probojovala na stupně vítězů. Vítězkou se stala reprezentantka Aneta Grabmüllerová, která bude startovat i na Mistrovství Evropy juniorů. Aneta zároveň bojovala i o vítězství v ženách, nakonec však ve finiši prohrála. Byla jsem ráda, že jsem mohla sledovat naše nejlepší triatlonisty nebo třeba souboj tří generací - nejlepší český železný muž zde závodil po boku svého otce a dvanáctiletého syna.

Výsledek duelu JÁ X TAŤKA

Věděla jsem, že na aquatlonu nebudu mít žádnou šanci. Táta to totiž na dráze umí. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, že jsem svůj duel prohrála. Série se tedy vyrovnala na 1:1. Doufám, až příště budeme závodit budu Tobě daleko větší soupeřkou a na tiatlonech Tě pořádně potrápím.

---

Polmaratón Bratislava, aneb můj 1. půlmarathon

Moje kámoška. Doufám, že letos spolu toho ještě hodně objedeme!

Když běžel před 8 lety svůj 1. půlmarathon táta, nevěřícně jsem koukala, jak někdo může takouvou vzdálenost uběhnout. 21,0975km. Nikdy mě nenapadlo, že takovou vzdálenost budu schopna někdy uběhnout já. ALE! Uběhlo pár let a já najednou stojím na startu svého 1. půlmarathonu. Ale co tu dělám, jak jsem se k běhu dostala? Táta mi koupil silničku. Prý ať si vyzkouším nějaké závody. Coby IRONMANista by nedokázal přenést přes srdce, kdybych triatlon nevyzkoušela. No ale přece nemůže stát Merida rok v garáži! To teda ne! A tak jsem začla pomalu s triatlonem. Říkala jsem si, že v dálkovém plavání jsem toho dokázala hodně - uplavala jsem 20km. Chystala jsem se v té době na Zürichsee. Zjistila jsem, že už si nemám co dokázat. Ano, zbyl tady ještě pokus přeplavat kanál La Manche, ale ten je hodně nákladný ... Po  neúspěšném pokusu uplavat 27 km v Zürichsee jsem se vrhla ve Vídni trénovat běh. Ze začátku mi to nešlo, ale malými krůčky jsem se začala zlepšovat. A přišel 1. delší závod. Nike Run Prague, moje první desítka. Na tento závod jsem se hodně těšila. Jenže v ten den bylo na závod nezvyklých 35°C a já než s časem jsem bojovala s počasím. Poté přišel v říjnu další závod Vokolo Príglu. Tento závod jsem v pohodě zvládla, proto táta navrhl, ať se přihlásím na půlmaratón. Dobře tedy. Uzavřeli jsme spolu sázku. Pokud poběžím na "nominačním závodě" Hornické desítce 55 minut, pojedem na půlku do Berlína. Vidina, že uvidím svoje nejoblíbenější město v Evropě mě přimněla pokračovat v tvrdé práci. Nakonec se mi čas splnit nepovedl, proto jsem měla na výběr 3 půlky. Prahu, Wien a Bratislavu. Prahu jsme hnedka škrtli - prý tam je hodně lidí a nedá se tam běžet. Zbývala Wien nebo Bratislava. Nakonec jsme se rozhodli pro Bratislavu ze 3 důvodů - je tam nižší startovné, dá se tam běžet zároveň marathon (aby se táta nenudil) a rozdávají tam na památku trička. (Později jsem tohohle rozhodnutí trochu litovala - nemají tam Starbucks - kde budu čekat po závodě ??!! :D)

Závod

V pátek při vyzvedávání startovního balíčku. :D

Konečně nastala ta správná hodina a závod byl odstartován. Jelikož jem se postavila docela dozadu do koridoru, čekala jsem 2 minuty než jsem proběhla startem. První metry jsem si naplno užívala potlesk diváků a pořád jsem nemohla pochapit, že já běžím půlmaraton. Nohy jsem nechala volně vést a "kochala" se Bratislavou. U 2. km při náběhu na most mě předběhli vodiči na marathon na 4:00, takže 1/2 zhruba za 1:55 - 2:00. Řekla jsem si, že na to ještě úplně nemám a nechala jsem skupinku s vodiči běžet. Užívala jsem si běh po mostu a kolem sebe jsem viděla nádherné budovy. Konečně nám vysvitlo i sluníčko a pořádně se oteplilo. A už tu vidím 1. občerstvovačku. Doběhnu k ní. Šok. Nemají tam vodu s kelímky. Vybavuji si Nike Run Prague. Bojím se, že na ostatních občerstvovačkách to bude stejné. Chvilku si tedy počkám, trochu se napiji a běžím dál. Vím, že mně sluníčko nedělá dobře. Pitný režim při závodu je u mě extrémně důležitý...

Apríl. Aneb, když sněží v dubnu.

 To není možný! Před chvilkou jsem proběhla první občerstvovačkou a už je tu druhá. Beru si 2 kostičky čokolády, joňťák a probíhám kontrolou na 5 km. Dívám se na hodinky - 30:30. To jde. Pozoruji 1. výměnu štafet. Vidím štafetu z Züricha. Projel mi mráz po mrázech. Neúspěch z léta mě pořád mrzí.
Na 6-7 km se ke mě připojuje Jozef. Ptá se mě, jestli nechci běžet půlmaraton pod 2 hodiny. Ujišťuji ho, že rozhodně ne. Na 7. km vidíme houkající motorku od policie. Kampak asi jede? Za pár metrů vidím auto, které tam nemá co dělat. Slyším i nadávajícího řidiče - To už snad přeháníte! Na policistu to však nezabírá a odjíždí s řidičem na motorce pryč. Skvěle hlídají trať, díky!
  A konečně je tu 10. km - 1:01:28! Nový osobák na 10 km! No není to moc rychlé? Kdyby se dneska běžela jen desítka, čas by byl pod hodinu, sil mám ještě dost.Mám nutkání zrychlit, ale Jozef mě varuje, že bych na 17. km vytuhla. Na 16-17.km prý začíná opravdový půlmaraton se vším všudy.  Pokračujem tedy poklidným tempem dál. Najednou před sebou vidíme Španěly. Sakra já se učím jen anglicky, francouzsky a německy :D Jozef s něma prohodí pár slov i za mě. Předbíháme je. 15. km - 1:34:17. Připojuje se k nám táta. Říká, že mu to moc neběží, večer odlétá do Londýna, tak si to radši krátí na půlku. Běžíme. U toho si povídáme - kde Jozef všude běžel a o jaké má osobní rekordy. To jsou časy, o kterých si můžu nechat jen zdát. Byl i na mistrovství Evropy, světa masters. Neuvěřitelné. Najednou se zatáhne, strašně fouká. A začíná sněžit! Je apríl, takže se tomu nemůžu divit.

V cíli Josefem. A s medailí na krku!

 Snažím se běžet, co to jde, přesto jistě zpomaluji. Dobíháme do centra! Už jen kousek. Jenže to nejhorší začíná, běh po kostkách do kopce. Přichází krize, na 20. kilometru! Naštěstí je tu občerstvovačka, beru si banán na posilnění a snažím se běžet. Je tu červený koberec. Davy lidí mě mohutným povzbuzováním ženou ke sprintu. Předbíhám ještě na cílové rodince a je to tady! Zvládla jsem to! Uběhla jsem 21,0975km. :) Cílový čas 2:14:15. Čas, který by mě ve snu nenapadl. Za odměnu jsme si s taťkou dali tiramisu. Už přemýšlíme, jaký si dáme půlmaraton příští rok? V Praze, ve Vídni  nebo v Pardubicích? ;)

A co bude další cíl? Táta už straší Marathonem...

P.S. Chtěla bych poděkovat tátovi a vodiči Jozefovi za doprovázení tratí.

Sladká tečka na závěr. Prostě jsme nemohli odolat. To těch cukráren tam muselo být tolik?!