Davis Cup

Moje spolužačka na základní škole hrála tenis. Poočku jsem sledovala výsledky. Více jsem začala sledovat výsledky, když se Tomáš Berdych s Petrou Kvitovou začali postupně prosazovat. Pak Petra Kvitová vyhrála Wimbledon a už se to se mnou veze. Zjistila jsem, že Česká televize vysílá obě týmové soutěže a poté zejména French Open. Kdykoliv hraje náš tým Fed Cup, či Davis Cup, nenechám si ujít ani jeden zápas v televizi. Občas se podívám i na Grandslam, pokud ho zrovna vysílají. Sleduji zejména tenistky, protože Petra Kvitová má/měla větší šanci vyhrát turnaj než Tomáš Berdych. Ve světové stovce je tenistek více a máme i více mladších hráček, které mají šanci se prosadit. Z tenistů sleduji mám nejraději Rogera Federera a Tomáše Berdycha. Ze světových tenistek je to jednoznačně Serena Williams.

V úterý mi položil taťka překvapující otázku: "Jela bys v neděli na Davis Cup i za rozhodnutého stavu?" Takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít. To, že bude v neděli rozhodnuto, jsem moc nepředpokládala, čekala jsem stav 2:1. Proto jsem byla jasně pro. Taťka dostal lístky v práci, firemní akce. A jelikož bylo rozhodnuto již po sobotě, jeden pán, který chodil na zápasy každý den, se rozhodl, že v neděli již nepojede. Lístek za něho jsem dostala já, A sektor, hned za VIP místy. Třeba něco i uvidím. V neděli se měli představit Lukáš Rosol a premiérově v domácím prostředí Jiří Veselý.

V neděli, po plaveckém tréninku (nějaký pohyb nesmí chybět :)), jsme vyjeli do Prahy. Nejprve nás čekal oběd v restauraci Cortéz se dvěma zákazníky.  Začalo se domácí paštikou s domácím chipsem na účet podniku jako předpředkrm. :) Jako předkrm jsme měli Carpaccio z pravé svíčkové s kapary, hoblinami parmazánu a křupavou bagetou. Bagety jsem moc nesnědla, snažím se o bezlepkovou dietu. Nakonec jsem půlku bagety přece jenom snědla. Jako hlavní chod jsme si dali na kůži pečeného fileta z candáta s kmínem a česnekem, bylinkovým máslem a brambory jako přílohu. Po hlavním chodu nesměl chybět zákusek a cappuccino. :) Dala jsem si domácí cheesecake s domácíma malinami, takže bezlepková dieta se držet moc nepovedlo. Jídlo bylo vynikající, akorát obsluha byla trochu pomalejší.

Domácí cheesecake s malinama

Díky pomalejší obsluze jsme se trochu zdrželi a na zápas jsme dorazili později. V O2 areně jsem byla poprvé, proto mě překvapila docela přísná bezpečnostní kontrola. Chvíli jsme museli čekat před tribunou, protože nás bodyguardi nechtěli pustit do rozehraného zápasu. Tak jsme sledovali stav na tabuli a občas se nám podařilo zahlédnout i míček ve vzduchu. :D Dovnitř jsme se dostali za stavu 6:4, 2:2 pro Lukáše Rosola. Nejprve jsem byla překvapená rychlostí, jakou míček létal. V televizi to vypadá jako nenáročná hra. :) Zvládala jsem sledovat jen míček, oba hráče, či skóre nikoli. Už chápu, proč se bere tenis jako náročný sport. O pauze mezi jednotlivými gemy jsem sledovala a hádala se, kdo je kdo. :) Z hostů jsem zahlédla například Petru Kvitovou, přítelkyni Radka Štěpánka, Ester Sátorovou, přítelkyni Tomáše Berdycha, či Michaelu Ochotskou, přítelkyni Lukáše Rosola. Hra Lukáše Rosola se mi zdála jako den a noc. Měl výborné silné podání, ovšem některé jeho údery byly nic moc. Čekala jsem, že za stavu 6:4 a v tiebreaku 6:4 při jeho vlastním podání dokáže získat zápas ve svůj prospěch, ale nakonec prohrál tiebreak i celý zápas. Přitom mi připadal po celou dobu jako lepší hráč. Myslím, že to bylo zaviněno i psychikou, prohrál podesáté za sebou. 

Musím se přiznat, že jsem se mnohem více těšila na premiéru Jirky Veselého. O Jirkovi se mluví jako o talentovaném hráči, momentálně je nejmladší ve světové stovce. Při prvním setu mi ovšem přišel dost nervózní. Prohrál 4:6. Ve druhém setu jeho hra šla o dost nahoru, málem se mu podařilo v jednom gemu Argentince Mayera i brejknout. Některé jeho myšlenky, kam to hrát, mi přišly dobré, myslím, že za pár let by to mohlo být dobré a mohl by nahradit Radka Štěpánka. I ve druhém setu prohrál stejným poměrem 4:6 a do finále čeští tenisté postoupili s výsledkem 3:2. Bohužel finále se bude hrát venku, ve velice bouřlivém prostředí v Srbsku. 

Po zápase jsme se ještě stavili v obchodním centru na Chodově. Přemýšlela jsem, zdali nezajít do Starbucksu na Pumpkin Spice Latte, ale nakonec jsem se rozhodla, že 115 korun za kafé ušetřím. Koupila jsem si v Marks Spenceru 2 anglické porridge kaše, takže jsem odjížděla z Prahy naprosto spokojená. :)

Moje plány a cíle :)

Po dlouhé době se zase hlásím. :) Důvodů, proč jsem nepřispívala na blog, je více. Můj "prcek" onemocněl (netbook) a já jsem se cítila po návratu z Vídně hodně unavená. Prostě nebyla nálada něco napsat, tak jsem si dala ode všeho menší dovolenou (čti odpolední nic nedělání). Pokusím se do blogu přispívat pravidelněji a určitě ne všechny články se budou týkat sportu. Pořád dělám triatlon, ale teď máme závodní pauzu, tak ani není o čem psát. :) Vytyčila jsem si nějaké plány a cíle, které bych ráda přes školní rok splnila a rozhodla jsem se, že se s vámi o můj Wishlist podělím. :)

1) Udělat maturitu - myslím, že tady není, co dodat. Maturovat bych chtěla z češtiny (teda nechtěla, ale mám to povinně :-D), 2x z němčiny - státní a školní a 4. předmět stále nevím. Rozhoduji se mezi školní angličtinou, či ekonomikou. Dříve do výběru patřila i školní matematika kvůli VŠ, ale po prvním semináři jsem ji vyškrtla. 

2) Dostat se na VŠ - hodně těžký cíl. Už jako malá jsem chtěla studovat v zahraničí. Po prváku jsem si vybrala, že onou vyvolenou zemí bude Rakousko. Myslela jsem si, že dostat se tam na školu bude lehké. V Rakousku nejsou totiž přijímačky. Jenže je čím dál více studentů a málo místa. Proto se moje "vysněná" univerzita rozhodla zavést výjimečné zkoušky, které si dřív skládali pouze na medicíně a na podobně prestižních místech, kde je potřeba i velká dávka talentu. (který já bohužel nemám) Vybrala jsem si ekonomiku - Internationale Betriebswirtschaft (= mezinárodní obchod) na WU. Samozřejmě, mám zálohu v podobě pár škol v ČR – Masarykova univerzita v Brně, Vysoká škola ekonomická v Praze a Vysoké učení technické v Brně, tak doufám, že aspoň 1 varianta klapne. Přijímačky se na WU se budou skládat z ekonomiky a matematiky, na kterou se v nejbližším víkendu budu muset vrhnout.

3) Užívat si triatlonu - letos jsem byla neustále zraněná, pořád mě bolela noha. Snad jsem si zranění vybrala na dlouhou dobu dopředu a příští rok se zúčastním více závodů. A hlavně – závody si pořádně užiji a dokončím půlironmana. J Dilema – vrátit se zpátky na Czechmana nebo zkusit závod ve Vídni, či v Linzi – v mojí druhé zemi?

3) Zúčastnit se půlmarathonu - letos jsem žádný neběžela, v době půlek jsem byla zraněná. Ráda bych to příští rok napravila a nějakého se zúčastnila. Momentálně mám zase své obvyklé dilema - Praha, Vídeň nebo Bratislava? Vídeň už beru jako své druhé město, nějaký ten měsíc už jsem si tam prožila a přirostla mi k srdci. Zároveň bych ráda vyzkoušela náš nejslavnější český půlmaratón v Praze, na který se každoročně dívám v televizi. Bratislava je zase levná a právě zde proběhla moje první půlka, takže mě to táhne zpátky do hlavního města Slovenska. 

4) Zlepšit své jazyky - loni jsem pracovala zejména na své němčině, kterou jsem využila při mém pobytu ve Vídni. Letos jsem se rozhodla, že si kurzy zapíšu dva - němčinu a angličtinu. Na francouzštinu bohužel nezbylo místo. Angličtinu jsem poslední dobou hodně zanedbávala, upřednostňovala jsem němčinu. Bohužel moje úroveň se od základní školy téměř nezměnila (pokud ne dokonce k horšímu), kde jsem měla výbornou angličtinářku. Přesto mně tato úroveň v práci ve Vídni bohatě stačila a já sama jsem dokonce pomáhala ostatním. Právě tento nečekaný úspěch mě ve studiu jazyka nakopl a já se rozhodla zapsat si jazykové kurzy rovnou 2. Jazyky mě hodně baví, ale díky sportu mi na ně nezbývá tolik času. Určitě bych se ráda naučila minimálně ještě jeden.

5) Pořádně si užít nejdelší prázdniny - pokud úspěšně odmaturuji, čekají mě nejdelší prázdniny v životě. Ovšem rozhodně je nechci proflákat. Již 1. června bych chtěla odjet opět do Vídně pracovat minimálně na 3 měsíce. Měsíc bych ráda strávila ve Švýcarsku u tety, kde bych pracovala na své francouzštině. Na svůj vysněný obor potřebuji totiž cizí jazyky 2 a díky tomu, že ve Vídni se mluví německy, tak tento jazyk se mi „škrtá.“ :)

6) Zkusit znovu zkoušku B2 z němčiny - loni jsem bohužel neuspěla v písemné části. Na opravu mám jeden rok a nevím, zda po mně nebude zahraniční škola certifikát chtít. 

7) Odměnit se - podařilo se mi ve Vídni vydělat slušnou sumu peněz, zbylo mi dokonce víc, než jsem očekávala (dostala jsem prémie, ani nevím za co :D) Rozhodla jsem se, že tyto peníze hnedka neutratím a uložím si je na spořící účet. Protože se snažím tvrdě na sobě pracovat, rozhodla jsem se, že se odměním, až něco zvládnu. Jeden dárek si nadělím za certifikát a druhý za maturitu a přijetí pouze na WU. Zatím přemýšlím, co si koupím, času je dost a beztak to 100x ještě změním. Představy mám, ale říct to našim doma, tak mě asi zabijou, takže zatím zkušeně mlčím. J Se sestřenicí bych ráda jela navíc příští rok někam na výlet, zatím to vypadá na Barcelonu, tak doufám, že to vyjde. :) 

8) Přispívat pravidelněji – v poslední době to tu zeje prázdnotou. Snažila jsem se to trochu napravit během mého pobytu ve Vídni a pokusím se v tom pokračovat. Jak jste si již určitě všimli, články se netýkali sportu. Píšu o tom, co se momentálně děje, témata, které mi přijdou zajímavé. A je na čtenáři, aby si vybral, co si chce přečíst. Já taky nečtu všechny články, které napíšete. (Á sakra, právě jsem se prozradila) Věřím, že větší vypsanost mi pomůže u maturity, kde slohová práce je nedílnou součástí.

Vídeňské nákupy a jídlo

Konečně jsem dostala výplatu. Jenže bohužel, jdu si vybrat peníze do bankomatu a karta mi hlásí defekt. Zkouším druhý bankomat, jiný a ten mi pro změnu kartu"sežere." Udělám na pobočce menší poplach, přiběhne pracovnice, která se následně pokouší odemknout bankomat a kartu vylovit. Poté mi ukazuje na můj telefon, prý to udělal magnet na krytu, který je s kartou ve styku vždy jen pár sekund. Každopádně, kartu mi zablokují, vyplňují mi žádost o novou. Karta prý přijde až domů do týdne. Vybírám si tedy u kasy nějaké peníze na přežití. No alespoň to vše brzy neutratím :)

Volno jsem měla mít v pondělí, jenže šéfová neměla dost lidí, tak mně přehodila směny. :) Volno jsem tedy dostala v úterý. Naplánovala jsem si tedy veeelký shopping. Bohužel jsem udělala trochu chybu, prozradila jsem svůj plán kamarádce, která se k nám s další kamarádkou připojila. Šly jsme nakupovat na Mariahilferstrasse tedy ve 4. Já, Katka, Julia a Lira. A jít nakupovat s Američankou byla obrovská chyba, pro ni byly evropské ceny docela šok. V každém obchodě jsme se pak docela zdrželi, ale naštěstí jsem stihla to, co jsem chtěla. :) Koupila jsem si nové šaty v Peeku, za 25 euro, docela slušná cena. Odpoledne jsem si dala pozdní oběd, steak s brambory a večer ještě zašly s Katkou na zmrzlinu, prostě příjemně strávený den. Co se týče nákupů - doporučuju ve Vídni dvě ulice - Mariahilferstrasse a Kaertnerstrasse. Je tu sice i pár nákupních center, ale zdaleka tam není tak dobrý výběr oblečení jako tady. ;)

Tak co, vybrala jsem dobře? :)

Proč v poslední dobou nepíšu téměř vůbec o sportu? Bohužel, na Mělníku jsem se zranila a když bolest 2 týdny nepřestávala, rozhodla jsem se pro odpočinek. Měla jsem pár dní volno a od tohoto týdne jsem začala běhat znovu. Není to žádná sláva, ale alespoň bolest zmizela. Snad už se nevrátí :) Díky tomu teď nebudu startovat na žádném triatlonu a sezóna tím pádem pro mě předčasně skončila.

Jídlo? Kde ho koupit? Ve Vídni obrovský hypermarkety, jako je Tesco, Globus v ČR, nenajdeme. V Rakousku mají kromě Metra (= české Makro) spíš síť malých obchodů, které jsou ovšem výborně dostupné, ať už bydlíte kdekoliv. Já mám přímo pod bytem Eurospar, přejdu 2 přechody a mám tu Hofer, Billu, DM a další, na pravo cca 3 minuty chůze mám další Billu, která je větší a u mě co-se týče ovoce i oblíbenější, vedle Billy napravo je lékárna, když půjdu pět minut pěšky, dojdu do Merkuru a 3 zastávky tramvají (ve Vídni šaliny nejezdí ;)) mám Lídl. Navíc pracuju v Donau Zentru, takže tu mám pidi Gastro Spar a velký Interspar. Jako každá studentka moc peněz nemám, tak se snažím ušetřit kdejaký cent, proto jsem si pořídila věrnostní karty :) Díky tomu jsem třeba tátovi koupila ve slevě Františkárny za 5,3 euro - 8 lahví, normálně výjde jedna láhev za 1,05 - docela dobrá sleva, ne? :)
Musím říct, že nakupování potravin mě hodně baví, proto mám snad plnější ledničku než doma pro 4 :) Většinou využiji nějaké množstevní slevy a nakoupím tak na týden. :D Kam jsem se ještě bohužel nepodívala je Naschmarktu, ale snad to brzy napravím. :) Nejlepší je chodit nakoupit v pátek a v sobotu, kdy všechny řetězce mají 25% slevu na určitý sortiment.

A co nového v práci? Přišel k nám nový manager. V celku sympaťák. Asi se plánuje v blízké době střídání za těhotnou Kathy. Kathy je v poslední době hodně náladová, možná je to tím, že je těhotná, už v 7. měsíci. Vůbec to na ní není vidět. :) Tento týden přišly do týmu nové holky, Rakušačka a Srbka. Trochu tím rozbily filipínskou nadvládu, z ne-filipínek jsme tam už 4, já, 2 Rakušačky a Srbka. :) Trochu mě překvapilo, když jsem se Sonjy, nové Rakušačky ptala, kde bydlí, odpověděla mi, že až v Simmeringu (téměř hodina cesty) Ptala jsem se jí, proč se tedy nehlásila někde blíže, odpověděla mi, že ji nevzali... Rodilou Rakušačku. Neuvěřitelný boj o místo, na který v ČR nikdo nechce. Tady, na lépe placenou než v ČR, nevezmou ani rodilou Rakušačku (95% cizinců v každém Mc) Dokonce i matka se třemi dětmi zvládá v pohodě vyžít z platu. Dříve mě docela překvapovalo, když jsem uviděla někoho s drahou taškou, či věcí, ale pomalu si zvykám. :) Dokonce mám nejhorší mobil v práci :D Pomalu se těším, až mi příjde další výplata, která mi zůstane úplně celá, dojde mi až po návratu z Vídně. Nějaké nápady, jak ji nejlíp utratit? :D

Začínám si uvědomovat, že prázdniny jsou téměř pryč a někde a hlava se pomalu začíná doléhat tíha náročného nadcházejícího roku. Přeji všem, abychom všichni nabrali co nejvíc sil, budeme to potřebovat!

McDonald's z druhé stránky

Pracovat v Mc Donalds v Rakousku je docela populární. Člověk dostane už jakž takž normální plat (na rakouské poměry samozřejmě), takže je zcela normální, že tu pracují matky s dětmi i starší lidé, nejenom studenti. Dostat pak takové místo je docela náročné. Mně se to nakonec s velkým štěstím podařilo. I když až napodruhé. Po ne – skvělém telefonátu (za který se stydím ještě dnes) mě pozvali na pohovor, na který jsem se dostavila i díky nepovedenému telefonátu značně nervózní. Nevzala mě, ale já nikdy nic nevzdávám a pokoušela se získat místo dál. Nakonec mi volala ta samá, že má místo v Donau Zentru. A nastal kolotoč číslo dvě. Sehnat ubytování. A zde jsem objevovala, jak se rakouská nátura vybarvuje. Místo na studentské koleji jsem našla až na cca 5. pokus. Jenže – mám to místo vůbec jistý? O místo jsem žádala v pondělí, poté, co jsem 3x musela babu popohnat, mi přišla smlouva. Až ve čtvrtek, při tátově odjezdu do Klagenfurtu. Původně jsem měla jet do Vídně autobusem z Brna, ale byl HROZNÝ PROBLÉM dostat tu jednu noc navíc. V pátek mi přišel mail, proč jí ještě nedošel mail s podepsanou smlouvou, jestli jí to do dnešního dne nepošlu, o místo přijdu. Docela šok. Tak jsem byla poprosit paní na recepci našeho kempu, zdali by mi nevytiskla a neoskenovala jeden papír. Asi stokrát mi řekla, že to není její práce. Zdvořile jsem se jí snažila vysvětlit, že to chápu, ale je to pro mě hrozně naléhavé. Nakonec, po hodině čekání se mi podařilo papír odeslat. Mimochodem za tuto náročnou práci (která normálnímu člověku MAXIMÁLNĚ trvá 5 minut) účtovali 2 eura. Naštěstí to táta přežil a mě spadl kámen ze srdce, mám ubytování. 

V pondělí, v den mého prvního pracovního dne v Mekáči, jsme vstávali již v pět hodin. Bohužel, na dálnici byla autonehoda a já tak přišla o hodinu později do práce (musela jsem samozřejmě napřed na ubytování, jinak by se ze mě stal vídeňský bezdomovec a kde jsme se zdrželi asi tři čtvrtě hodiny). Naštěstí to Natascha vzala úplně v pohodě. Odevzdala jsem pár dokumentů, dostala jsem oblečení a hurá do práce. Ze začátku to pro mě bylo hrozně těžký, navíc v ten den bylo snad nejvíce zákazníků za celou dobu. Nyní mi už práce jde a už obsluhuju na téměř stejné úrovni jako „mazáci.“ Pracuji v týmu s minimálně pěti filipínci, kteří melou pořád v jejich rodném jazyce, dále Barmankou, Maďarkou, Írankou, Portugalcem s kořeny v Africe, Řekyní, ale i tu je pár Rakušanů – Tennis, které sice bude brzy 22 let, ale už má i 2 děti – 4 letou holčičku a 2 letého kluka, Bianca, jejíž rodiče jsou Chorvati a Nicole. Mám celkem 3 šéfy – jednoho hlavního – pana Bastera a dále Nataschu, která spíš má na starosti administrativní věci – objednávky zboží atd. a dále Kathy, která spíš hlídá nás – pokladníky a kontroluje potraviny. Četla jsem spoustu o tom, že se chovají šéfové hrozně, směny plánují podle toho, jak jim se hodí a vůbec člověku nevyjdou vstříc, ale já se s tím zatím nesetkala. Ano, žádala jsem si o volno 10. srpna, kdy budu mít po výplatě, abych mohla jet s kamarádkou nakupovat, jenže to je sobota a přednost mají matky s dětmi, takže plně chápu, že jsem volno dostat nemohla. Navíc teď spousta lidí odešlo do nově otevřeného Mekáče a nám teď dokonce přijely na víkend na výpomoc holky z Hollabrunnu.

Co se týče jídla – je několikrát denně kontrolováno, nesmíme se potravin ani dotknout (hranolky atd.), stornujeme zmrzlinu, když je moc řídká … Myslím, že o potraviny je skvěle postaráno a není pravda, co se říká. Musím se přiznat, že já jím v poslední dobou hodně často tam, protože, kdo by taky obědval v 10 hodin, či v 11, když je plný od snídaně (a to snídám okolo 8) Nemyslím, že je pravda to, co koluje o potravinách na internetu o Mekáči. Překvapilo mě, že docela rozumím, hlavně šéfům, což je důležité. Jen mě štve, že zatím nemám rakouský přízvuk, který se mi tak hrozně líbí, ale to snad někdy přijde L Anebo lidé, kteří vůbec neví, co si dají a objednávku několikrát změní. L  Strašně mě potěší, když se někdo ptá o místo, a já už to mám za sebou. Jen mi trochu přijde divný, když tam někdo přijde s tatínkem a pak celou dobu mluví za vás, kazí to dojem. ;) A jsem strašně šťastná, že zrovna mě dali šanci, ukázat, co ve mně je (brali jen 1). A byla bych ráda, kdyby zákazníci ovládali aspoň trochu matematiku a jazyk, už několikrát se mi stalo, že přišli za mnou Asiati, či Rusové a nedokázali se vymáčknout, co vlastně chtějí jíst.Co se týče dnů, jsou docela klidné, lidé jsou konečně moudří a tráví ho raději na bazéně místo v obchoďáku. Nejhorší jsou teď asi soboty, kdy chodí do Mc Donaldu celá rodiny, takže objednávky nad 30 jsou docela normální. Nejklidnější bývá závěr pracovního dne, pátek. Od úterý budeme mít novinky – nové burgery a Mc Flurry, takže neváhejte a přijeďte ochutnat ;)

Vídeňské léto 2013

Letos ty prázdniny strašně rychle utíkají (ostatně jako vždy.) Tento týden na mě čekalo ve schránce překvapení. Došla mi zelená e-karta, která slouží v Rakousku jako zdravotní a sociální pojištění. Se svojí rakouskou platební kartou si připadám jako pravá Rakušačka. :) Nejlepší na tom bylo, že jsem si ji nikam vyřizovat nebyla, vyřídil mi ji za mě můj šéf. :) Já jsem musela pouze sejít pár schodů dolů.

Přeprava kola po Vídni

V práci se cítím každým dnem jistější. :) Jen mě velice mrzí, že téměř všichni ne-Filipínci odcházejí do nového McDonalds´. Já „bohužel“ zůstávám v Donau Zentru. Naštěstí tam se mnou zůstává i Rakušačka Tenis, ale odchází jak Maďarka Agnez, či Burmanka Susu. A proč píšu ne-Filipínci? U nás v práci jich je minimálně 5 a štve mě, že se celou dobu baví mezi s sebou filipínsky. Takže po prázdninách nebudu umět překvapivě německy, ale možná se naučím další jazyk a to filipínštinu. :D O to víc se těším na kamarádku Katku z Česka, až přijede. :) A na svoji výplatu a až se konečně trochu odměním nákupy v Parndorfu! Musím říct, že se šéfy vycházím docela dobře, tak snad to tak i zůstane. Dokonce se mi v práci stalo, že jsem dvakrát mluvila francouzsky, musela jsem u toho vypadat komicky, protože moc toho říct neumím. Naštěstí jsem se domluvila, objednávku nespletla a to je to, o co tu běží. :) Když někdo mluví špatně německy, tak to bývá buď Francouz nebo Čech. Výjimku zatím tvořila jedna Italka a nějaký Asiat. V případě francouzštiny jsem to pak já, kdo mluví špatně. Přiznávám se, že jsem z těch cizích jazyků tak doblbá, že už cokoliv podobného znějící češtině mám za češtinu. Takže už jsem si spletla s češtinou srbštinu, polštinu a chorvatštinu. :D

V pracovním

Už jste někdy měli osobního číšníka? Když jsem byla po Vio příjezdu (kamarádka z Ukrajiny, bydlela jsem s ní na pokoji minulý rok) poprvé ve Schweizerhausu (mimochodem nejlepší a vyhlášená hospoda ve Vídni) obsluhoval nás jeden milý číšník. Od té doby chodíme zásadně k němu. :D Neustále dostávám SMS, kdy zase přijdeme. :) Konečně můžu využít svých 1000SMS, který mám jako kredit na rakouské kartě. 

V Schonbrunnu po tréninku

A jak to vypadá s triatlonem? Bohužel na trénink mi příliš času nezbývá. Vždy ve volný den chodím do Schonbrunnu plavat, či na Donauinsel na kolo. Jsem velice překvapená, kolik tam potkám triatlonistů! Už chápu, proč některé země vládnou triatlonu, nechci však vidět, jak to vypadá v Anglii, Francii, USA, Německu, Austrálii, či na Novém Zélandu. Co se týče běhu – raději nekomentovat … Bohužel mě obrovsky zbrzdil dvoutýdenní výpadek zaviněný školním cyklokurzem a pak následném šlápnutí na včelu. Nikdy mě včela nepíchla, takže mě noha obrovsky natekla a nemohla jsem na nohu téměř došlápnout. Můj běh teď vypadá jako pochod mrtvol, navíc mě trochu pobolívá levá noha, tak snad to nebude nic vážného a za měsíc, na startu dalšího závodu, již budu fit.

Trénink na Donauinselu

Musím se přiznat, že už pomalu začínám přemýšlet, kam jet příští rok. V hlavě mám několik variant, tak jsem zvědavá, kde nakonec skončím. :D Láká mě zase práce v Rakousku, či v Německu, ale ráda bych využila své nejdelší prázdniny trochu i k cestování. Ráda bych se podívala do Švýcarska za tetou, vyrazila na francouzský kurz do Francie, či anglický do Anglie, kterou bych ráda konečně navštívila nebo si splnila svůj dětský sen – vyrazit jako plavčice do USA. :) K zapotřebí splnění si takového snu budu potřebovat přes rok splnit dva cíle – udělat maturitu a dostat se na VŠ. Doufám, že to v pohodě zvládnu, abych pak mohla v pohodě vyrazit do světa. :) Zatím ani nevím, z čeho budu maturovat. S jistotou vím zatím jen 3 předměty – nečekaně povinná čeština :-D, dále státní a školní němčina.  Čtvrtý předmět jsem chtěla zvolit původně ekonomiku, ale odrazuje mě od toho fakt, že je těžká a letos byl od maturity vyhozen jeden student a hrozil propadnutím dvou lidí u nás ve skupině. Ráda bych, aby to bylo něco lehkého, abych mohla chodit na nějaký jazykový kurz během školního roku a pořádně se připravit na přijímačky. Bohužel, nejsem přirozený talent a vše si musím poctivě vydřít, takže mě čeká rok tvrdé přípravy.  Co je ovšem horší – nevím, kam jít na VŠ. Láká mě docela spojení technického oboru s ekonomikou, či místo, kde bych využila jazyky, které mě docela baví. Ráda bych ovšem studovala ve Vídni, aby znalost němčiny byla 100%.

Mělník 2013

"Mohla bych dostat na sobotu volno? Ráda bych jela domů," ptala jsem se svého šéfa. "Bohužel, to nejde, musíš si o volno hlásit alespoň měsíc dopředu." A tak jsem se smířila s tím, že triatlon nejspíš hodně dlouhou dobu nepojedu.

Ovšem v úterý přišel za mnou sám šéf a řekl: "Škrtl jsem tě ze sobotní směny, můžeš domů!" A já se začala těšit na sobotní závod.

Původně jsem měla jet domů autobusem. Úkol číslo jedna - sehnat ve Vídni krabici. Dalo mi to dost práce, díky tomu se mi podařilo našvihat intensivně pár kilometrů. Musela jsem být brzy v práci, takže jsem musela makat. :) V pátek se mi konečně krabici sehnat podařilo, jen cesta na tramvaj (ve Vídni šaliny nejezdí :)) mě dost zmohla. Jít 500metrů s 10 kilovou krabicí dá pořádně zabrat. Jenže taťkovi se nechtělo být vzhůru tak pozdě do noci - přijela bych až o půl jedné ráno, takže pro mě raději přijel. V práci dostávám úkol od mé šéfové - sehnat pivo, které pomáhají ledvinám. :)) Po desáté přijíždím domů, padám do postele a spím.

Ráno vstáváme v přijatelnou dobu - o půl osmé, chystám pár nejnutnějších věcí a vydáváme se do Mělníka. Cesta probíhá bez komplikací. Po cestě se jdu zaprezentovat, jdeme do naší čínské restaurace, která se pomalu stává raritou Mělnického závodu.

Za 5 minut tři startujeme. Hned na začátku plavání se za někým zaháknu a plavu. Po dvou otáčkách ve vodě skupinku předplavávám, abych měla k dobru vteřiny v depe. To se mi daří, v momentě, kdy já opouštím depo, skupinka teprve přibíhá do depa. V klidu si nasazuju tretry, vydýchávám se, když v tom mě dojíždí soupeřka. Zahákuju se, jedeme 37km/hod. Bohužel, v kopcích jsem slabá a soupeřka mi hned v prvním stoupání ujíždí. Zbytek trasy už jedu sama, vůbec mi to nejede - nemám natrénováné kopce? Ve Vídni je to samá rovina, kopec by se tam hodně těžko hledal. Bohužel běh je ještě větší katastrofa. Jak pochod mrtvol. Je vidět, že na běh mi ve Vídni nezbývá moc čas. Když někdo pracuje 11:30-20:00, či 12:00-20:30, kde ho má pak zařadit?

Budu muset se naučit narvat ještě více tréninku do volna a doufám, že příští triatlon bude daleko lepší. Momentálně to vypadá, že další závod absolvuji buď Ausee (AUT), Lipno (CZE), či Faak (AUT).

Wien 2013, první dny

Na poslední chvíli mi můj vysněný plán A vyšel. Týden a půl mi volala slečna, u které jsem byla na pohovoru, že má ještě jedno místo volné a že je tedy moje. Malá změna byla, že nebudu pracovat u Floridsdorfu, ale v Donau Zentrum, lokalitou možná lepší místo, ale časově horší. V Rakousku se stále drží zvyk, že mají v neděli zavřeno a ve všední dny do max. 20. hodin, u Mekáče je výjimka, tam je o 20:30. Nicméně, díky tomu tam "zabiju" prakticky celý den, zbývá mi jen malé volno před nástupem (moje obvyklá nástupní doba je 10:30-11:30) Nevím, zda díky tomu stihnu někdy stihnu jazykový kurz, na který jsem chtěla chodit zase do Actilinguy.

Ubytování bylo na poslední chvíli trochu těžší shánět, sice mi všichni říkali, že určitě studentské koleje budou prázdné, či poloprázdné, leč, když jsem volala do Hausu Niederoesterreich, kde jsem bydlela loni a předloni, tak už bylo vše obsazené. Ubytování jsem nakonec sehnala v Kagranu, kilometr pěšky od mé práce. Krásná novostavba, útulný pokoj, jediné co mi tu vadí, je paní domácí, která si myslí, že je ředitelkou celé planety. Odbývá své hosty. Chtěla jsem přijet již v neděli, jenže mi řekla, že to nejde. Zcela náhodou jsem pak jela s jedním borcem ve výtahu, který se mě ptal, zdali nemám rakouskou kartu. Řekla jsem, že jsem dneska přijela. On mi na to odpověděl, že tu je od neděle... Trochu mi zkomplikovala život, díky bouračce na dálnici a ucpané Vídni jsem přišla první den do práce pozdě, což z celého srdce nesnáším, ale naštěstí to vzali úplně v pohodě.

Teď bych vám chtěla povědět, jak vypadal můj první den v mé práci. Pracuji v Mekáči, kde pracuje asi 95% cizinců. Snad jen moji dva šéfové jsou Rakušáci. Na úvod jsem obdržela oblečení, mám trochu jiné než ostatní, spíše pro Mc Café, protože nemají moji sloní velikosti. :D Poté jsem šla již hned ke kase, vysvětlili mi pár základních věcí, přidělili mi ostříleného mazáka a šla jsem na věc. Nejhorší problém byl pro mě nejprve najít všechny ty burgery a omáčky. Po 4 hodinách jsem nevěděla ani jak se jmenuji, po 6. jsem si na ten ruch zvykla a již pracovala sama s malou dopomocí. 3. den mi to docela už šlo, spletla jsem snad jedinou objednávku. Ono je docela těžké správně tu objednávku vyťukat, když obsluhuji nerozhodné zákazníky. Na poslední chvíli řeknou, že chtějí Ice Tea místo Coly nebo jiný hambáč. Taky jsem netušila, co někteří lidé dokáží sníst. 2 meny, k tomu 2 cheese, hamburgry, zmrzlinu, shake a já nevím, co ještě. Málem mě včera trefilo, když mi paní řekla, že chce 14 Happy Mealů, a k tomu ještě něco dál. :D Nebo když Arab u placení vytáhl 200 euro. Naštěstí proti tomu jsem chráněná a bankovku kontrolovala šéfová. Moc se mi líbí, že táhneme za jeden provaz, když mám problém, můžu se na kohokoliv obrátit. Pro představu, denně musím obsloužit 400-500 zákazníků, což není úplně málo.

A jak to vypadá s tréninkem? Poslední týdny jsem na tom docela bledě. Byla jsem na cyklistickém kurzu, kde panovali extrémní vedra, před 35°C, takže jsem trénovat nemohla. Po návratu se mi podařilo, když jsem zrovna byla s Morinkou (naše morčátko) na zahradě, šlápnout na včelu, noha mi natekla a já na ni nemohla týden došlápnout. Nyní jsem ve Vídni měla první dny docela běhání po úřadech a bankách. Musela jsem odevzdat Meldezettel, zápisový list, který je k pobytu povinný. Dále jsem si byla vyřídit svůj první účet u rakouské banky, abych se pak nezbláznila z poplatků. Ve středu jsem byla konečně trochu běhat, 30min jsem strávila spíše se seznamováním s okolí. Problém hlavních měst je, že jsou všude semafory, což mě docela štve, ale musím se s tím nějak smířit. Dneska mám konečně volný den, který strávím na svém milovaném venkovním bazénu.

Mějte se krásně a užívejte si prázdnin!