Mělník 2013

"Mohla bych dostat na sobotu volno? Ráda bych jela domů," ptala jsem se svého šéfa. "Bohužel, to nejde, musíš si o volno hlásit alespoň měsíc dopředu." A tak jsem se smířila s tím, že triatlon nejspíš hodně dlouhou dobu nepojedu.

Ovšem v úterý přišel za mnou sám šéf a řekl: "Škrtl jsem tě ze sobotní směny, můžeš domů!" A já se začala těšit na sobotní závod.

Původně jsem měla jet domů autobusem. Úkol číslo jedna - sehnat ve Vídni krabici. Dalo mi to dost práce, díky tomu se mi podařilo našvihat intensivně pár kilometrů. Musela jsem být brzy v práci, takže jsem musela makat. :) V pátek se mi konečně krabici sehnat podařilo, jen cesta na tramvaj (ve Vídni šaliny nejezdí :)) mě dost zmohla. Jít 500metrů s 10 kilovou krabicí dá pořádně zabrat. Jenže taťkovi se nechtělo být vzhůru tak pozdě do noci - přijela bych až o půl jedné ráno, takže pro mě raději přijel. V práci dostávám úkol od mé šéfové - sehnat pivo, které pomáhají ledvinám. :)) Po desáté přijíždím domů, padám do postele a spím.

Ráno vstáváme v přijatelnou dobu - o půl osmé, chystám pár nejnutnějších věcí a vydáváme se do Mělníka. Cesta probíhá bez komplikací. Po cestě se jdu zaprezentovat, jdeme do naší čínské restaurace, která se pomalu stává raritou Mělnického závodu.

Za 5 minut tři startujeme. Hned na začátku plavání se za někým zaháknu a plavu. Po dvou otáčkách ve vodě skupinku předplavávám, abych měla k dobru vteřiny v depe. To se mi daří, v momentě, kdy já opouštím depo, skupinka teprve přibíhá do depa. V klidu si nasazuju tretry, vydýchávám se, když v tom mě dojíždí soupeřka. Zahákuju se, jedeme 37km/hod. Bohužel, v kopcích jsem slabá a soupeřka mi hned v prvním stoupání ujíždí. Zbytek trasy už jedu sama, vůbec mi to nejede - nemám natrénováné kopce? Ve Vídni je to samá rovina, kopec by se tam hodně těžko hledal. Bohužel běh je ještě větší katastrofa. Jak pochod mrtvol. Je vidět, že na běh mi ve Vídni nezbývá moc čas. Když někdo pracuje 11:30-20:00, či 12:00-20:30, kde ho má pak zařadit?

Budu muset se naučit narvat ještě více tréninku do volna a doufám, že příští triatlon bude daleko lepší. Momentálně to vypadá, že další závod absolvuji buď Ausee (AUT), Lipno (CZE), či Faak (AUT).

Wien 2013, první dny

Na poslední chvíli mi můj vysněný plán A vyšel. Týden a půl mi volala slečna, u které jsem byla na pohovoru, že má ještě jedno místo volné a že je tedy moje. Malá změna byla, že nebudu pracovat u Floridsdorfu, ale v Donau Zentrum, lokalitou možná lepší místo, ale časově horší. V Rakousku se stále drží zvyk, že mají v neděli zavřeno a ve všední dny do max. 20. hodin, u Mekáče je výjimka, tam je o 20:30. Nicméně, díky tomu tam "zabiju" prakticky celý den, zbývá mi jen malé volno před nástupem (moje obvyklá nástupní doba je 10:30-11:30) Nevím, zda díky tomu stihnu někdy stihnu jazykový kurz, na který jsem chtěla chodit zase do Actilinguy.

Ubytování bylo na poslední chvíli trochu těžší shánět, sice mi všichni říkali, že určitě studentské koleje budou prázdné, či poloprázdné, leč, když jsem volala do Hausu Niederoesterreich, kde jsem bydlela loni a předloni, tak už bylo vše obsazené. Ubytování jsem nakonec sehnala v Kagranu, kilometr pěšky od mé práce. Krásná novostavba, útulný pokoj, jediné co mi tu vadí, je paní domácí, která si myslí, že je ředitelkou celé planety. Odbývá své hosty. Chtěla jsem přijet již v neděli, jenže mi řekla, že to nejde. Zcela náhodou jsem pak jela s jedním borcem ve výtahu, který se mě ptal, zdali nemám rakouskou kartu. Řekla jsem, že jsem dneska přijela. On mi na to odpověděl, že tu je od neděle... Trochu mi zkomplikovala život, díky bouračce na dálnici a ucpané Vídni jsem přišla první den do práce pozdě, což z celého srdce nesnáším, ale naštěstí to vzali úplně v pohodě.

Teď bych vám chtěla povědět, jak vypadal můj první den v mé práci. Pracuji v Mekáči, kde pracuje asi 95% cizinců. Snad jen moji dva šéfové jsou Rakušáci. Na úvod jsem obdržela oblečení, mám trochu jiné než ostatní, spíše pro Mc Café, protože nemají moji sloní velikosti. :D Poté jsem šla již hned ke kase, vysvětlili mi pár základních věcí, přidělili mi ostříleného mazáka a šla jsem na věc. Nejhorší problém byl pro mě nejprve najít všechny ty burgery a omáčky. Po 4 hodinách jsem nevěděla ani jak se jmenuji, po 6. jsem si na ten ruch zvykla a již pracovala sama s malou dopomocí. 3. den mi to docela už šlo, spletla jsem snad jedinou objednávku. Ono je docela těžké správně tu objednávku vyťukat, když obsluhuji nerozhodné zákazníky. Na poslední chvíli řeknou, že chtějí Ice Tea místo Coly nebo jiný hambáč. Taky jsem netušila, co někteří lidé dokáží sníst. 2 meny, k tomu 2 cheese, hamburgry, zmrzlinu, shake a já nevím, co ještě. Málem mě včera trefilo, když mi paní řekla, že chce 14 Happy Mealů, a k tomu ještě něco dál. :D Nebo když Arab u placení vytáhl 200 euro. Naštěstí proti tomu jsem chráněná a bankovku kontrolovala šéfová. Moc se mi líbí, že táhneme za jeden provaz, když mám problém, můžu se na kohokoliv obrátit. Pro představu, denně musím obsloužit 400-500 zákazníků, což není úplně málo.

A jak to vypadá s tréninkem? Poslední týdny jsem na tom docela bledě. Byla jsem na cyklistickém kurzu, kde panovali extrémní vedra, před 35°C, takže jsem trénovat nemohla. Po návratu se mi podařilo, když jsem zrovna byla s Morinkou (naše morčátko) na zahradě, šlápnout na včelu, noha mi natekla a já na ni nemohla týden došlápnout. Nyní jsem ve Vídni měla první dny docela běhání po úřadech a bankách. Musela jsem odevzdat Meldezettel, zápisový list, který je k pobytu povinný. Dále jsem si byla vyřídit svůj první účet u rakouské banky, abych se pak nezbláznila z poplatků. Ve středu jsem byla konečně trochu běhat, 30min jsem strávila spíše se seznamováním s okolí. Problém hlavních měst je, že jsou všude semafory, což mě docela štve, ale musím se s tím nějak smířit. Dneska mám konečně volný den, který strávím na svém milovaném venkovním bazénu.

Mějte se krásně a užívejte si prázdnin!

Cyklistický kurz, dálkové plavání a plán letošních prázdnin. :)

Ve třetím ročníku máme povinný sportovní kurz. Máme docela pestrou a širokou nabídku. Na výběr je z Chorvatska, ostrov Rab, vodáckého kurzu, cyklisticko - inlinového kurzu, turistického kurzu ve Vysokých Tatrách nebo můžeme zůstat v Brně a docházet dopoledne někam cvičit. Vybrala jsem si kola. Letos se jelo do Třeboňska. I když jsem měla o dost více najeto než ostatní, kurz jsem si náramně užila. Na rovinaté trati jsme neustále zkoušeli nástupy, či jsme jeli jen tak na pohodu. :) Ve čtvrtek jsme absolvovali královskou etapu, 75 km. Součástí byla i sázka s nejlepším cyklistou, kdo vyjede rychleji kopec před Novými Hrady. Bohužel jsem prohrála a musela jsem zaplatit jednoho Birella :) Celkově jsme najeli 230km. Trochu se mi zasteklo, že nemám taky horské kolo, ale treka. Občas jsem se na trekáči v terénu pořádně nadřela. Cesta zpět vlaky ČD byla docela dramatická. Na zpáteční cestě jsme nedostali vagón na kola, i když jsme ho měli objednaný a rychlík si spálil brzdy, takže jsme museli počkat, než mu vychladnou. :D

V sobotu, den po příjezdu do Brna z kol, jsem se zúčastnila po roce dálkoplaveckého závodu na Brněnské přehradě. Zvolila jsem pětikilometrovou trať, jelikož nemám naplaváno a týden jsem kvůli kolům ve vodě nebyla. Docela jsem se protrápila, ale jako trénink splnil závod účel. Potkala jsem zase spoustu známých, skvělá společenská akce.

Nyní se ve čtvrtek přesunu s taťkou do Klagenfurtu, kde mu trochu pomůžu s přípravou závodu. V neděli odpoledne mě pak čeká přesun do Vídně, kde zůstanu dva měsíce. :) Pokud budete mít cestu do Vídně, najdete mě v Donauzentru ;)

Schonbrunner Bad. Doufám, že bude pěkné počasí. (v době volna :D)

Prázdniny 2013 - vyjde plán A nebo se musím smířit s plánem B

Slíbila jsem, že vám časem nastíním, jak plánuju letošní sezónu. Někteří se divíte, proč tak často  cestuji. Rozhodla jsem se, že nadešel správný čas a teď vám nĕco o tom napíšu. Již loni v srpnu jsem dostala skvělý nápad. Půjdu na celé prázdniny na brigádu do zahraničí! Můj cíl byly německy mluvící země. První informace jsem sháněla již loni u tety. Když jsem zjistila, že ve Švýcarsku stále potřebuji povolení, vyškrtla jsem ho ze svého seznamu. V září jsem se bavila na facebooku s mojí kamarádkou z Lotyšska, která ve Vídni studuje medicínu. Svěřila jsem se ji se svým snem. O to víc mě překvapila odpověď - pracovala jsem o prázdninách jako číšnice u svých známých. Napiš mě v květnu a já ti to zařídím, mám sehnat na prázdniny výpomoc. Sen, pohádka! Každým dnem jsem se do Vídně víc a víc tĕšila. Byla jsem hodně nedočkavá, proto jsem napsala hned na začátku dubna. Bohužel, hospodu zavřeli. Dobrá tedy, pokusím se najít práci na vlastní pěst. Jekatĕrina byla tak hodná, že mi poradila, jak napsat motivační dopis a předala pár kontaktů. Servírka se mi jevil jako dobrý nápad, určitě moje jazykové znalosti půjdou nahoru, nejen německ. :) Ihned jsem začala s hledáním. Vím, že v Rakousku obsluhuje hodně cizinců v Mekáči. Zaměřila jsem se především na tyto podniky... A začaly přicházet první odpovědi .... Děkujeme Vám za vaší žádost, přišlo nám hodně žádostí a bohužel jsme si vybrali někoho jiného. Mrzelo mě to, ale bojovala jsem dál. Rozšířila jsem svoje místa zájmu i do Německa. Přišla první kladná odpověď - "Ahoj, kdy se chystáš do Frankfurtu, rád bych tĕ pozval na pohovor..." Odepsala jsem téměř hned. Bohužel o 2 dny později mi přišel další mail, že už si někoho vybral .. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila, zvýšila svoje nasazení a napsala ještě víc žádostí. V úterý mi zvonil telefon. S rakouskou předvolbou. Srdce mi málem z těla vyskočilo. "Kristýna Diatková? Dobrý den, je vaše žádost o místo aktuální? Chtěla bych vás pozvat do Vídně!" Domluvily jsme se na pondělí na 11. O tom, jak těžce jsem sháněla lístek, se můžete dočíst zde. ;) Málem jsem z té nervozity zešílela. Nějaký půlironman mi přišel oproti tomuto úplná brnkačka...
Když jsem dorazila do Mekáče, přivítala mě jedna moc milá slečna. Nabídla mi něco k pití a šly jsme na věc. :D Ptala se mě na základní věci - kdy bych chtěla pracovat, jestli by mi nevadilo, kdybych pracovala spíše v Donauzentru, že tam taky někoho hledají atd. Rozebírala se mnou plat, uniformu a přišlo mi, že je docela nadšená, když mi nevadí, kde a kdy budu pracovat ... Rozloučily jsme se s tím, že mi zavolá. Stal se ze mě nejšťastnější člověk pod sluncem! :) Sen se stal skutečností. To jsem však netušila, že mě čeká další rána pod pás. Ve čtvrtek mi napsala, že si to rozmyslela a že mě tedy nebere. Že šoku se sbírám ještě teď. :( Napsala jsem dalších 10 žádostí a jedno odpoledne vyjela vyjednávat na vlastní pěst. "To musíte napsat online žádost," většinou mi odpovídali. A proč, když napíšu, tak mi pošlete mail, přitom 80% míst na webu zůstane dál? Ptala jsem se sebe. Dostala jsem i jeden kontakt, kde mi žena odpověděla Leider a já telefon smutně položila.
Nyní jsem se dostala do poslední, závěrečné etapy. V pátek jsem poslala posledních 8 žádostí a v pondělí odjela na školní cyklokurz do Jižních Čech. Po dnešku, kdy mi přišlo 5 mailů se slovy Leider, přestávám i já pomalu doufat a asi je načase přemýšlet o plánu B, o kterém nechci ani slyšet...
P.S. Chtěla bych poděkovat všem, kteří mě pomáhali a drželi po celou dobu akce palce. Děkuji!

Czechman 2013 - 2 defekty znamenaly mé DNF nebo spíše DSQ?

„Pojď se mnou na půlironmana! (1,9km plavání – 90km kolo – 21,1 km běh)“ navrhl taťka.

„Nemůžu, na to nemám,“ zněla moje odpověď.

Když jsem se po několikátí měsících konečně rozhoupala, že půjdu, byl největší problém vybrat, na který půjdu.

„Vyber si buď z Vídně, Linze nebo Czechmana (v Mělicích)“

A pro mě nastalo těžké dilema. Vídeň beru jako své druhé město, v Linzi se mi moc líbilo a Mělice jsou domácí závod, navíc MČR. Zvolila jsem nakonec Czechmana, protože měl nejlepší termín.

Bohužel, od března mě téměř 2 měsíce trápilo zranění kotníku. Nemohla jsem moc běhat. Byla jsem skeptická, myslela jsem si, že to je pro můj první start konec. V květnu jsem mohla konečně začít naplno trénovat a já mohla znovu začít snít, že svoji první půlku dokončím. Na začátku dubna jsem dokonce absolvovala první soustředění teple, kde i přes nepřízeň počasí jsem se snažila odtrénovat nejvíc, co to šlo. Bohužel, to nemělo takový efekt, protože v Brně na trénink venku pořád panují tvrdé chladné podmínky. Někdy, kdy už jsem konečně vyrazila na kolo, tak jsem píchla, protože v ten den ráno pršelo. A protože jsem holka, duši si vyměnit neumím a občas si ji s sebou ani nevozím. ;) :D

Táta asi dva týdny s obavou sleduje předpověď. Buď bude pršet, nebo bude den bez deště, 20°C. Chce start zrušit, ale já jsem proti. Je mi naprosto jedno, jak bude, hlavně ať není 30+°C. Přípravu rozhodně nepodceňujeme a kupujeme nové nepromokavé žluté bundy, skvěle ladící k mé kombinéze. Pro mě se navíc kupují nové nepromokavé návleky na tretry.

Vyrážíme již v pátek, v Pardubicích se zase koná nějaká akce a je ucpaná. Vyzvedáváme si v Mělicích startovní čísla, jdeme na večeři a spát.

Ráno vstáváme již v 8 hodin. Jdeme se nasnídat. Nejradši bych si dala nějakou kaši, ale musím se uspokojit s cornflaky s jogurtem. Po snídani se vydáváme na místo startu. Mírně prší. Parkujeme na louce, která už je taková menší bažina. Jdeme uschovat materiál do depa. Taťka se zdraví se svým slovenským kamarádem, slovenský profesionalista, Josef Vrábel. Baví se o vybavení. A tak trochu tím udělá reklamu na Vabrouškův obchod s Blue Seventy, na neoprenové mininávleky. Jdeme ihned k Vabrouškovému stánku a jedny kupujeme. Ještě si kupuji novou zelenou čepičku. Zelené čepičky se hodně špatně shání.

Ve 12 je start. Jsem hned v druhé řadě, abych se vyhnula kopancům. Stejně je to málo, přede mnou je prsař. L Přijde mi, že mi to plave, snažím se o dlouhá tempa. Poprvé se mi plave v neoprenu dobře a jsem za něj dokonce ráda! (Od zarytého odpůrce neoprenů je to trochu zvláštní J) Přibíhám do depa. Jelikož je jen 10°C, pořádně se oblíkám. Mám místo hned vedle adeptů na vítězství. Komentátor je tudíž hned vedle mě a neustále komentuje, zda mé věci spolu ladí J Poprvé nasazuju návleky na tretry, dost mě to zdrží, nemůžu to na sebe nasoukat. Konečně vyrážím. Cítím se čerstvě, jako kdybych vůbec neplavala, snad jsem to tak neodflákla! L Jede se mi dobře, i přesto mě objíždí hromada závodníků s časovkářským speciálem. Přejíždíme dálnici. Projíždím kolem dobrovolníků. A najednou … Co to? Snad jsem nepíchla?! Zastavuji. Přezkoumávám kolo. Moje obava se naplnila! Zadní kolo je úplně prázdné! L Přibíhá za mnou slečna dobrovolnice. Vytahuju duši a pompáky a mrsknu jimi na zem, jsou mi bez pumpy naprosto zbytečný. Dobrovolnice mi volá odvoz. Jenže – oni pro mě nechtějí přijet! Na 10. km!! To mám jít 2 hodiny na místo startu v tretrách?! Prý si můžu půjčit od někoho pumpičku. Dobrá tedy. Čekám na tátu. Docela mu to trvá. Mezitím dost promrzám. Konečně je tady! Vyměňuje mi kolo. Mám jet napřed, on si dá tyčinku a dojede mě. Vyrážím znovu na trať. Ujedu pár kilometrů a kolo je znovu píchlé. L Čekám znovu na tátu. Táta mi navrhuje, ať si vezmu jeho kolo. Sice má jen 9ti přehazku, takže mi to nebude dobře řadit, ale já to přijímám. Zadní kolo mi přijde těžší, ale lepší než nic. Kolem 25. km mě předjíždí první, slovenský Karol Džalaj. Jede jak raketa. Budoucí vítěz závodu. S menší ztrátou jede za ním Petr Vabroušek. Minulý týden závodil v Brazílii, kde obsadil výborné 6. místo. Bohužel se mu nevrátily věci, proto musel rychle shánět nový. I vinou únavy obsadil přesto skvělé 2. místo. Na konci prvního kola si všímám, že mě dojíždí týmový kolega Lukáš Mailwaeder. Zatímco on kolo končí, já musím ještě na jeden okruh. Díky tomu, že jsem se přes 20 minut zdržela kvůli defektu, jsem téměř poslední. Málem jsem kvůli tomu prošvihla občerstvovačku. Na poslední otočce už nebyl kužel. Vracím se do depa. Všímám si, že mám úplně zmrzlé ruce. Nemohu sundat přilbu. Přesto se docela slušně rozbíhám vstříc půlmaratónu. Na 1. km mě doběhl taťka. Převlíkal se, proto mu to tak dlouho trvalo.. Všiml si, že jsem dojela po kole v čase 5:04 po kole. Tudíž jsem překročila limit. Budu diskvalifikována. S těžkým srdcem musím závod vzdát…

P.S. O Czechmanu se říkalo, že je to největší a nejlepší závod v ČR. Bohužel si tímto prohlášením nejsem úplně jistá, možná i vinnou počasí tam pár organizačních chyb bylo …

Jak bude moje sezóna vypadat dál, zatím sama nevím, ale o to někdy příště. ;)

Německý certifikát B2

Odpoledne se sestřenicí po zkouškách :)

Můj sen byl vždycky studovat na zahraniční škole. Jelikož jsem se na základní škole učila angličtinu a němčinu, vybrala jsem si němčinu jako jazyk, ve kterém chci studovat na vysoké škole. Jazyk, který když budu umět, pomůže mi najít si lepší místo, práci. Angličtinou vládne každý, chtěla jsem se odlišit, doučit se ji později, na vysoké. Bohužel jsem nezvolila úplně dobře střední školu. Škola, na které jsem, bohužel úroveň jazyků dobrou nemá. Naštěstí to trochu kompenzuje výukou přírodních věd, jako je matematika a fyzika. Rozhodla jsem se pokračovat ve svém snu. Jako volitelný předmět na 3 roky jsem zvolila další, třetí jazyk - francouzštinu, abych ji mohla mít na vysoké jako 2 cizí jazyk. Můj tatínek mě rozhodl podpořit ve studiu jazyka a zaplatil mi 2-týdenní intenzivní kurz na Actilingua Academy ve Vídni. Tímto mu velice děkuji a strašně moc si toho vážím. Týden před kurzem jsem absolovovala přípravu v Brně. Tyto kurzy mi neskutečně moc daly a posunuly dál. Takový kurz je velice nákladný, přesto mi tatínek tento kurz zaplatil znovu. A rovnou na 3 týdny! Jazykový kurz je nejlepší, když v dané zemi strávíte minimálně měsíc. Jenže to už si taťka dovolit nemohl, mám ještě ségru. :) Celý rok, abych mohla jet do Vídně o týden víc, jsem musela o víkendech vydělávat na své kapesné. Život v zemi, kde jsou životní podmínky o hodně vyšší, je dražší všechno. Blbé banány na snídani o 30korun. :D

Svoje znalosti jsem chtěla letos zpečetit certifikátem. A protože úroveň, která je už světově uznávaná, je B2 dle paramatrů Evropské unie, vybrala jsem si tuto zkoušku. Nechtěla jsem podcenit přípravu a přihlásila jsem se na přípravný kurz, který probíhal každý den ve čtvrtek večer hodinu a půl. Sešla jsme se výborná parta a neskutečně jsme si pomáhali. Paní učitelka nás strašně moc naučila, byli jsme neskutečně motivovaní a dřeli jsme již od září. Příprava mi týdně zabrala týdně min. 6hodin. Bylo to velice náročné skloubit s mým tréninkem na novou sezonu a zejména školou. Ale zkousla jsem to a dřela dál. Protože jsme všichni ve skupině chtěli dělat zkoušku, od února se nám příprava daleko zintezivněla, výuka trvala minimálně 3 hodiny. Musela jsem se naučit obrovské množství slovíček, přes 4000. Studovala jsem pořád, i ve škole o přestávkách. :) Na soustředění, na kterém jsem byla s taťkou, jsem se věnovala každý den. Protože v Brně nebývají zkoušky B2 často, vybrala jsem si Prahu.

Porozumění textu
26. dubna jsem se vydala v 5 hodin ráno žlutým autobusem Student agency do Prahy. Cesta byla naprosto bezproblémová. Před zkouškou jsem se ještě zastavila na snídani v kavárně Crosscafé, kde jsem si dala croissant, mussli s jogurtem a broskvemi a obrovský šálek cappuccina, abych se probudila. Přesun na místo zkoušky proběhl taky hladce. V 9:00 mě čekala první část, porozumění textu. Dostali jsme 4 úkoly. V prvním jsme měli přiřadit osobu k příslušnému textu. Byl zde popis lidí, kteří chtějí poznat některé město, místo v Německu a přiřadit. Několik textů bylo navíc a někteří lidé byli "negativ" - neměli tam svůj popis místa. Druhý text byl o místě v Německu, blízko Mnichova. Mluvil o historii, slavném filozofovi, který tam žil a naštívil kavárnu, která stále existuje a pak o propojení stavění a propojení místa s vlakovou dopravou. Měli jsme k němu na závěr pár otázek, jak tomu rozumíme. Třetí text byla úvaha jedné spisovatelky o rozdílu, mezi muži a ženy, které jsou ve vedoucím postavení. Měli jsme poté vyplnit, zda vlastnost ženám škodí a je skeptická a nebo s tím souhlasí. V posledním úkolu jsme měli doplnit slova do vět. Článek byl o dětech v předškolním věku. Podle výzkumu jsou holky daleko vyspělejší, než chlapci. Tato část trvá 80min.

Poslech
V další části, poslechové, byla nejprve tabulka, kterou jsme měli doplnit. Většinou nějaký údaj schůzky, či oprava nějaké informace. Slyšeli jsme ji jen jednou, o to, to bylo těžší. Bohužel snad nikdo nezachytil začátek. Druhý poslech byl již delší, trval asi 10 minut a bylo to vyprávění o malíři, umění a poté mluvil, jaký měl spojení malíř s Martinem Lutherem a náboženstvím. Poslech zabere zhruba půl hodiny.

Slohová práce
Poslední část je písemná. Měli jsme na výběr jeden ze dvou textů, článků z novin - dostali jsme o každém 4 řádky a v důsledku toho si vybrat. Jelikož druhý pojednával o životním prostředí, vybrala jsem si první text. Byl o tom, jestli má být hranice pro pití alkoholu tak přísná. Měli jsme na to reagovat, napsat, jaké to je v naší zemi a vyslovit nějaký názor na to. Celkem jsme na to měli 80min.

Ústní část
O týden později se konala ústní část. Do zkušební místnosti jsme byli rozděleni po dvojicích, dle abecedy. Já, protože jsem na začátku abecedy, jsem byla již druhá na řadě,  9:20. Čekalo mě tedy opět brzké vstávání a odjezd z Brna v 5:00.

V 9:20 jsem se tedy dostala na řadu. Dostala jsem před sebe text, který byl o ztrátě motivace lidí. Měla jsem o tom pohovořit 4 minuty. Můj další úkol byl vybrat jeden ze 3 obrázků pro malířskou školu. Nelíbil se mi ani jeden. Na toto téma jsem měla mluvit společně s mojí přidělenou partnerkou 6-7min. Bohužel, moje partnerka zůstala někde v Praze zácpě, musela jsem jít se zkoušejícím, což se mi zdálo těžší. Zkoušející vždycky bude na vyšší úrovni, než jsem já. Naštěstí se mi to docela povedlo a společně se zkoušejícím jsme dospěli ke společnému výsledku.

Za dva týdny mi přišly výsledky. Nehorázně mě výsledky zklamaly. Tak málo bodů, které jsem dostala za písemnou část, jsem snad nikdy nedostala, ani na začátku cvičných testů, které jsem na konci kurzu dávala většinou s 1, se 2 chybami. Alespon mě trochu potěšila mluvní část, kde jsem dostala bodů hodně. Možná se pokusím písemnou část opravit na konci prázdnin.

Nyní se pokouším najít si nějakou letní brigádu v Rakousku, či Německu, abych svoji němčinu ještě vylepšila. I když, nevidím to moc nadějně. Jinak bych pokračovala normální triatlonovou sezonu.

Moje triatlonová sezóna začne 1. června, kde si vyzkouším premiéru na halfironmanských tratí v Pardubicích. Doufám, že si po zkouškách zlepším alespoň trochu chuť a závod se povede. :)

Baška Voda, Hrvatska 2013

Mořeee :)

Dlouho jsem nic nepsala, taky nebylo co. :) Prostě nastalo předlouhé přípravné období.
Mým snem bylo od doby, kdy jsem začala s triatlonem jet někam do tepla, připravovat se na sezónu. Letos se mi můj sen konečně splnil a já s tátou vyrazila do Chorvatska. Těšila jsem se, že najedu nějaké kilometry a něco málo naběhám. Bohužel, letos si počasí dělá co chce a já musela program hodně omezit kvůli častému dešti. Přesto jsem zvládla následující:

Pátek: Cesta do Chorvatska, po cestě lehký výklus 20min
Sobota: Vyjížďka do Omiše, zpátky přes různé serpentiny, nastoupáno 1700m, ujeto 85km
Neděle: celodenní déšť, jen běh 45 min, při kterém jsem totálně promokla :)
Pondělí: Kolo, 60 km, po kole následoval přechodový běh
Úterý: opět celodenní liják :(

Konečně nahoře :)

Středa: dopoledne lehký běh 5km, odpoledne 55km na kolo do Omiše
Čtvrtek: 98 kilometrová vyjíždka, poprvé den bez deště :)
Pátek: náhrada za čtvrtek, déšť :(
Sobota: 40 km vyjíždka, návrat domů

Celkem jsem tedy zvládla cca 338 km na kole a naběhala jsem cca 20km. Bohužel kotník mě při běhu stále limituje, proto jsem nezvládla naběhat více. Budu muset popřemýšlet, zda zvládnu dát nohu do Juniorského marathonu do pořádku, či se budu muset odhlásit. Můj nejbližší start je naplánován na 20.4., kdy se koná oddílový kontrolní aquatlon (500m plavání a 4,8km běh)

A tímto prohlašuji letní sezonu za zahájenou :)